Křesťanský sociál

listopad, prosinec 2021

ročník XXX.

To jsou ty křesťanské hodnoty

Vondráček je do vedení Sněmovny pro lidovce nepřijatelný, Blažek a Michalik do vedení ministerstev ano. To jsou ty křesťanské hodnoty, píše Erik Best na facebooku.

4. listopadu 2021 - 10:30

A reakce

Také předvolební koalice KDU-ČSL se STAN se rozpadla ještě před volbami, narozdíl od předvolební koalice Pirátů ve STANu. Lidovci by se vykroužkovat nenechali, to by spíše zmizel onen STAN.

Podívejme se nyní, co že měli Piráti a STAN spolu ujednáno: „Kandidát koalice je povinen:

Zdržet se jakékoliv výzvy, přímé či nepřímé, veřejné či osobní, ke kroužkování (bod 5.1.2).
Kampaň bude vedena čestně a poctivě, nebudou šířeny nepravdivé či zavádějící informace. Kampaň propaguje celostátního lídry, krajské lídry a kandidáty v čele kandidátní listiny za oba subjekty a přiměřeně také kandidáty na volitelných místech na kandidátní listině i ostatní kandidáty. Kterýkoliv kandidát může vést osobní kampaň zaměřenou na svou osobu, avšak nejsou přípustné jakékoliv výzvy, přímé či nepřímé, veřejné či osobní, ke kroužkování (bod 7.2. k volební kampani).
Pokud v důsledku preferenčních hlasů získá mandát poslance jiná koaliční strana, než určuje dohodnuté pořadí na kandidátní listině, zohlední koaliční rada a celostátní lídři obou koaličních stran ve svých rozhodnutích v hodnou formu nefinanční kompenzace (bod 11.7.).

Smlouvu lze vypovědět pouze z důvodu vážného porušení smlouvy zaviněného druhou smluvní stranou, k němuž neúspěšně proběhlo smírčí řízení, a to s výpovědní dobou 30 dnů od skončení tohoto smírčího řízení (bod 13.4.).“
Vít Rakušan se tváří, že se nic nestalo – a vše je v naprostém pořádku: „Kroužkování nebyla naše vnitřní tajná kampaň, nic takového reálně neexistovalo“

Lidovci zastávají jednu zásadní křesťanskou hodnotu - co je dobré pro lidovce a jejich angažmá v politice, co posiluje jejich vliv, to je křesťanské. Tedy podle lidoveckých křesťanských hodnot.

Nevím, čím to je, ale ty lidovecké křesťanské hodnoty mi připadají stejně ohebné jako evropské hodnoty.

Řekněme to slovy sira Humphreyho Applebyho: "Aplikují ty nejzasvěcenější postuláty křesťanství zkombinované s efektivním využitím moderních politologických teorií, přičemž berou v úvahu ty nejvhodnější taktické postupy, kterými relativizují zastaralé morální představy

No když se inspirují u papá Františka a jeho obliby v LGBT, tak si to přeberou....

Erik Best (rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)

Co bylo ukradeno, musí být vráceno!

Pod touto bojovou zástavou táhly kohorty křesťanů, nejen těch nečasovských, a žádaly, aby pravdě historické bylo učiněno zadost. V posledních staletích, počínaje dobou Josefa I, byla církev systematicky ochuzována o další a další majetky. Jde o krádeže, křičeli praví křesťané. Chceme spravedlnost pro církve! Majetky jim musí být vráceny.

Lidská spravedlnost není totožná s tou Boží, a tak podle nečasovských zákonných not se začal církvím vracet majetek a dokonce i ten, který jim nikdy nepatřil. A toho byla velká většina, přesvědčivě dokazovali mnozí právníci. Sklidili však bouři hněvů „božího“ lidu. Křesťanská média nevědomé hříšníky a odpůrce těchto spravedlivých požadavků špinavě prala z jedné vody načisto.

Ale nedosti tomu, že ruka státu byla církvím plně otevřená, některým církevním otcům se zdálo, že spravedlnost byl ochuzena a proto žalovali stát a chtěli další a další majetky, nehledě na desítky miliard, které měly od státu průběhem doby získat.

K celé oné „spravedlivé“ transakci mohlo dojít jen proto, že v civilizovaném světě došlo počínaje sedmdesátými lety minulého století k zásadním změnám.

K zrození liberálního kapitalismu

Reganismus a thatcherismus byly jeho vyhlášenými zakládajícími značkami. Právě americký prezident R. Regan ve spolupráci s papežem Janem Pavlem II, prvním slovanským papežem, americkou silou podpořenou papežskou autoritou, začali měnit svět a změnili ho. Ovšem nikoliv sami. K tomu bylo zapotřebí ještě toho třetího. Tím byl M. Gorbačov, který svou, doufejme v dobré, pouhou naivitou, přispěl v vytvoření světa, který byl ještě horší, než ten dřívější. Co nás v současnosti obklopuje, nám místy připomíná peklo na zemi. Na něm má značný podíl i současný „papež“ František I, který nese čestné označení „lžipapež“.

A právě tyto základní světové změny, umožnily řadu dalších, které ze změněné situace vycházely.

V naší kotlině v politickém křesťanství až do zhruba poloviny 20. století vládlo lidovectví, zrozené z křesťansko-sociálních tradic, představované prof. Janem Šrámkem, který byl zakladatelem moravské Křesťanskosociální strany. Byl také autorem velké myšlenky. Říkával, že křesťanům nejde jen o Boží království na nebi, ale také i na zemi. Tato jeho slova platila i poté, co se stal předsedou Československé strany lidové, v níž našli místo i funkcionáři a členové porakouštělé konzervativní Katolické národní strany na Moravě, jež se svou loajalitou k říši dopracovala až k samému dnu vlastní existence. Šrámek byl velký vlastenec. ČSL byla vždy stranou výrazně státotvornou. Tak vzniklo ono lidovectví, o němž se dosud mluví.

Po roce 1989 však i v lidoveckém táboře nastaly výrazné změny. Když v roce 1990 se stal novým předsedou ČSL ing. Josef Lux, o němž se tvrdilo, že patřil k politické větvi fokolarínů, název strany se zdvojil. ČSL se transformovala v KDU-ČSL. Během nepříliš dlouhé doby došlo k vnitřním stranickým změnám, které dávaly tušit, že éra šrámkovského lidovectví odchází a katolicko-konzervativní síly se hlásí o slovo. Došlo k ideovému převratu, který byl opakem historických změn, jež vnesl do ČSL dr. Jan Šrámek. Mnozí funkcionáři začali mluvit o straně jako o křesťansko- demokratické. Sami se považovali za nikoliv lidovce, ale křesťanské demokraty. Zvlášť silně o těchto změnách svého času mluvil Ing. M. Kalousek.

KDU-ČSL však postupně ztrácela své pozice. Propadla v i v parlamentních volbách. Novým předsedou strany se stal Pavel Bělobrádek. Ten usiloval o to, aby KDU-ČSL se stala opět parlamentní stranou. Začal proto mluvit i o straně lidové, o lidovectví. A na to slyšelo dost těch, kteří dříve stranu opustili. Vrátili se a strana se dostala opět do parlamentu. Tím však jakékoliv koketování s autentickým šrámkovským lidovectvím přestalo. KDU-ČSL není stranou, jak jsme přesvědčeni, již ani křesťanskou, ani státotvornou v lidoveckém smyslu. O království Božím na zemi přední „lidovci“ již nemluví. V současnosti je považována za stranu, která se řadí mezi „přátele sudetoněmecké věci“. Jedním z hlavních sudetomilů a germanofilů v současnosti je D. Herman. Myslíme si, že velkým štěstím pro KDU-ČSL bylo, že vstoupila do koalice SPOLU a tak si zajistila poslanecká místa v Poslanecké sněmovně PČR.

Ale ještě jednu zvlášť významnou událost, jež je znamením doby a současně i stavu české katolické církve. Čtěme přiložený článek velmi pozorně:

„Je kardinál Schönborn přímým potomkem sv. Ludmily?

18.09.2021 21:55

„Národní pouť k výročí 1100 let od smrti svaté Ludmily v Tetíně na Berounsku dnes pokračovala mší, kterou sloužil papežský legát Christoph Schönborn. Jde o jednu z hlavních částí programu. Přijelo několik tisíc věřících. Mše se konala na louce na kraji obce. Dopravu návštěvníků zajišťovala i kyvadlová autobusová doprava, přijeli také lidé z Moravy, někteří byli v krojích.

Starosta Tetína a předseda spolku Svatá Ludmila Martin Hrdlička při zahájení mše řekl, že čeští historici a genealogové zjistili, že je kardinál Schönborn přímým potomkem svaté Ludmily. „Proto jsme připravili certifikát, který tuto skutečnost dokládá,“ dodal Hrdlička.

Schönborn se narodil na zámku Skalka, v roce 1945 byla jeho rodina vysídlena při odsunu Němců, poté žila převážně v Rakousku. Papežský legát je jmenovaný přímo papežem při mimořádných příležitostech. Schönborn v Tetíně vyřídil osobní pozdravy od papeže Františka. V úvodní části mše se s věřícími pomodlil česky, i když nejprve zmínil, že přes své předsevzetí se česky nenaučil.“

Výňatek z článku „Duka pronesl emotivní řeč k Čechům. Po skončení zmínil Zemana a poprosil národ“, PL

Název článku vytvořily ČNL

Poznámka ČNL: Je vidno, zázraky se dějí i v současnosti. Jejich zvěstovatelem, jak nyní víme, může být kdokoliv, třeba i starosta obce.

Co považujeme za znamení doby? Sdělení, že „čeští historici a genealogové zjistili, že je kardinál Schönborn přímým potomkem svaté Ludmily… Pan starosta připravili certifikát, který tuto skutečnost dokládá….“

Kde jsou však důkazy, z kterých jednoznačně vyplývá, že pan kardinál Schönborn je přímým potomkem sv. Ludmily? Kdo jsou oni čeští historici a genealogové, kteří k předmětnému závěru došli? Nevíme dosud ani jméno jednoho z nich, nevíme, o jaké důkazy se opírá předmětný závěr.

Dnes zřejmě stačí jen tvrzení jednoho starosty a jakékoliv další důkazy jsou patrně zbytečné. Možná, že bychom tak mohli dojít i k závěru, že pan kardinál je i blízkým příbuzným sv. Václava. Co jsme se dosud nedozvěděli, může nám být zvěstováno v příhodnou dobu.

Zázraky se dějí i v současnosti, jak jsme se mohli přesvědčit na tomto případu. Co jiného je tvrzení, že pan kardinál, je přímým potomkem sv. Ludmily? Samozřejmě jde o skutečný zázrak. Papežský legát Christoph Schönborn je blízký současnému papežovi. Pak samozřejmě se ani divit nemůžeme.

Ale co česká katolická církev k tomuto zázraku blíže řekla? Čekali jsme alespoň několik vysvětlujících slov pana kardinála D. Duky, nebo jeho chráněnce prof. ThDr. Piťhy, známého a bojovného zastánce pravdy. Nedočkali jsme se.

Čekali jsme, že o takovém převratném historickém nálezu budeme více články, projevy předních Otců katolické církve české postupně podrobně informováni. Nestalo se tak. Zřejmě se od nás čeká disciplinované mlčení. Nejvyšší církevní autority nám to svým počínáním sdělují. Půjde o perpetuum silentium?

Ať je to jakkoliv, mnozí z nás se k tomuto současnému „zázraku“ jistě vrátí bez ohledu na to, co církevní vrchnost, třeba sám papež či papežský legát, si přeje. Máme to přímo v krvi již od dob Mistra Jana Husa. Pravda je nad všemi autoritami světskými i duchovními. Je naší povinností ji hledat, nalézat a hájit.

Připravil: Dr. O. Tuleškov

Poznámka ČNL: Kdo osloví pana starostu Tetína, Hrdličku, kdo osloví pana kardinála Duku nebo jeho nástupce prosbou o zaslání fotokopie zmíněného certifikátu, o sdělení jmen našich historiků a genealogů, kteří došli k závěru, že pan papežský legát je přímým potomkem sv. Ludmily, a na základě jakých důkazů došli k předmětnému konstatování. Pokud bude více těch, kteří si začnou „korespondovat“ s panem statostou Hrdličkou, kardinálem D. Dukou, pražským arcibiskupem, či dalšími veličinami, tím lépe.

Pokud veřejně nebudou publikovány skutečnosti výše uvedené, pokud nám neodpoví pan starosta Hrdlička nebo pan kardinál Duka, arcibiskup pražský, případně jeho nástupce, na naše otázky, pak nemůžeme považovat tvrzení, že pan kardinál Schönborn je přímým potomkem sv. Ludmily za prokazatelně pravdivé. Jen se smutkem se ptáme, co na toto vše říkají ostatní naši historici a genealogové? Co na to říkají katoličtí preláti, faráři z českých vesnic, řádoví bratři? Co na to říkají představitelé i faráři ostatních církví? Mlčí, či jejich hlas jsme přeslechli, nedozněl k našim uším, byl slabý a nesměly? Nebo tomu je jinak?

Co bylo ukradeno, musí být vráceno, co bylo zničeno, musí být nahrazeno!

Asi před deseti měsíci spatřilo světlo světa naše petice „Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum!“

Na první pohled se celková situace pro úspěšnost naší petice zdála příhodná. Evropská unie je založena na křesťanských hodnotách. Mnohokrát jsme toto tvrzení slyšeli. Německo je stát, v němž tradičně již celá desetiletí vládli křesťanští demokraté s bavorskými křesťanskými sociály. SRN se vydává za právní stát, stejně tak jako EU, která v současnosti popotahuje dokonce Maďarsko a Polsko pro porušování zásad právního státu.

Koaličníci v republice tradičně vzývají evropské hodnoty, takže jaký problém můžeme mít, když budeme požadovat, abychom od Německa dostali to, co nám ukradli a během války zničili. Vždyť před lety tyto strany, či většina z nich, prosadila tzv. církevní restituce s heslem, co bylo ukradeno, musí být vráceno.

Ale přesto jsme na problém, a to velký narazili. Naše možnosti šíření uvedené petice jsou malé. Média hlavního proudu naše texty zásadně ignorují. Příslušní ústavní činitelé, kteří naši petici dostali, se k ní chovali od počátku nevraživě, odmítavě. Nebudeme se zabývat jejich negativními odpověďmi. Snad jen obecně můžeme konstatovat, že reparace, které nám Německo dluhuje, nejsou na pořadu dne, jsou v rozporu s Česko-německou deklarací, nechť o nich diskutují historici a tak dále.

Tento vztah příslušných ústavních činitelů je v současnosti zvlášť nepochopitelný. Již delší dobu pracovali poslanci na návrhu státního rozpočtu na příští rok. Rozpočet počítá s dalším zadlužením republiky o několik set miliard korun. Pravděpodobný nový ministr financí již ohlásil, že v rozpočtu se bude škrtat. Proč to všechno, ptáme se? Vždyť náš nárok na reparace, které nám Německo dluhuje, je založen na Pařížské reparační dohodě, na jednom z principů mezinárodního práva, který výslovně říká, že agresor je povinen zaplatit oběti agrese škody, které jí agresí vznikly, a také i na závazných veřejných slibech některých německých ústavních činitelů, kteří veřejně slíbili, že Německo reparace nám zaplatí, jakmile bude sjednoceno. Prvním z nich byl kancléř W. Brandt, který svůj slib přednesl v Praze při své státní návštěvě. Posledním z nich byl Hans Dietrich Genscher, ministr zahraničních věci SRN. Jeho slib odezněl též veřejně. Dejte nám trochu času a jakmile dojde ke sjednocení Německa na reparacích se domluvíme. Ke sjednocení Německa došlo a pan Genscher žádal o další čas. Probíhají celoněmecké volby, jakmile proběhnou, budeme o reparacích jednat. Volby pak skončili, ale němečtí diplomaté na naše návrhy jednat o reparacích nereagovali. Jak lze uvedená závazná veřejná prohlášení pana Genschera kvalifikovat? Na to by mělo odpovědět samo Německo a v zájmu zachování svého dobrého jména navrhnout, aby k jednáním o reparacích došlo v době co nejkratší. Nebo se mýlíme? Postup pana ministra Genschera byl v souladu s diplomatickými postupy? Nikoliv, říkáme my! Jsme přesvědčeni, že naše vláda by měla trvat na veřejných příslibech uvedených německých ústavních činitelů a požadovat na Německu reparace zhruba ve výši 360 miliard předválečných korun, takže v současných korunách půjde o částku kolem 8 bilionů korun. Samozřejmě je nutné tuto částku ještě před zahájením jednání s Německem o reparacích zpřesnit.

Pro úplnost znovu dodáváme, že naši petici jsme též poslali Petičnímu výboru Evropského parlamentu, který nám potvrdil převzetí petice a současně nás upozornil, že její vyřízení bude trvat řadu měsíců. Paní kancléřka A. Merkelová nám na náš dopis, v níž jsme ji seznámili s naší peticí, dosud neodpověděla a v současnosti již jako penzistka asi neodpoví.

V jaké jsme situaci? Brzy vznikne nová vláda ČR. Zřejmě ji oslovíme a pošleme jí znovu naší petici. Předtím však se musíme ještě poradit, udělat několik potřebných kroků a shodnout se na dalším. Pak teprve budeme moci dále pokračovat. Uvidíme, co nám odpoví naši noví mocipáni.

Naše situace v jednom bodě se zlepšila ve srovnání s minulostí. Německo uznalo asi po šesti letech jednání s Namibií, že vilémovské Německo se dopustilo genocidy domorodého obyvatelstva, prezident SRN se veřejně za tyto zločiny omluví. Nadto Němci budou v Namibii investovat do projektů jí potřebných 1,1 miliardy euro.

Ještě minulý rok jednání nevypadala nadějně. Němci nabízeli Namibii původně částku, jíž rada náčelníků odmítla jako urážlivou. A Němci byli poté mnohem vstřícnější.

Je otázkou, když Němci se chtěli přiznat ke svým zločinům, ke škodám jimi způsobeným a přiznat určitou náhradu za ně, proč se neobrátili na Poláky, Řeky a Čechy, kteří o německé reparace měli a mají zájem? Pokud jde o lidské oběti, pak v Polsku jich bylo kolem šesti milionů, v Řecku přes 550 tisíc a u nás na 360 tisíc. Jen v těchto státech Němci vyhnali ze života na 7 milionů lidí. V případě vítězné války genocidu, zvláště slovanských národů, plánovali Němci dovršit. O tom jejich zločinném úmyslu vypovídá tzv. Generalplan Ost. Materiální škody, které Němci napáchali na území jimi okupovaných států, byly nepředstavitelně vysoké. Když si vybavíme fotografie zničené Varšavy, připomínají nám peklo na zemi. Poláci oficiálně požadují na Německu reparace ve výši 850 miliard dolarů. Podrobnosti o reparačních nárocích Polska na Německu přináší následující článek.

Reparace ve výši 850 miliard dolarů Polsko požaduje od Německa

Spiegel

Polská vláda požaduje od Německa odškodnění za druhou světovou válku. Podle jejích výpočtů by dnes měla reparační částka činit alespoň 850 miliard dolarů.

Jak bylo zdůrazněno v rozhovoru Der Spiegelu s polským poslancem Arkadiuszem Mularczykem, aby si získal morální právo vést EU, musí Berlín nejprve plnit své závazky vůči Varšavě. Navrhl, aby se tak velká částku zaplatila v průběhu 50 nebo 100 let - investicemi do vědy, ekonomiky a infrastruktury v Polsku.

Polský poslanec z vládní strany Arkadiusz Mularczyk v rozhovoru s touto publikací vysvětlil, že válečné zločiny nemají žádné lhůty, a proto se moderní Německo nemůže skrývat za mezinárodním právem, i když uplynulo více než 70 let od konce války.

Podle zástupce strany „Zákon a spravedlnost" zůstává otázka zaplacení odškodnění otevřená. V rozhovoru s novinářem publikace uvedl, že v roce 1947 polské orgány odhadly vojenské škody na 48,8 miliardy dolarů, což v převodu na dnešní peníze činí 850 miliard dolarů. Moderní technologie navíc umožňují vypočítat ztráty související s důsledky lidských a materiálních ztrát, tvrdí politik: „Němci systematicky a masivně zabíjeli Poláky, aby poškodili náš demografický potenciál", a jejich okupační politika byla zaměřena na zničení polských elit. Tyto ztráty nemohou být obnoveny ani po mnoha generacích, je přesvědčen Mularczyk.

Současně zdůraznil, že peníze mohou situaci napravit pouze částečně - lze je investovat do vědy, ekonomiky a infrastruktury, ale je velmi obtížné obnovit národní kulturu a dědictví i s jejich pomocí.

Samozřejmě, že nyní Polsko a Německo jsou politicky vázány a obvinění Poláků nejsou namířeny proti současnému obyvatelstvu Německa. Ale obyvatelé Polska nezapomněli na zločiny předků současné generace Němců. Navíc, bezprostředně po německé okupaci, upadli do zóny sovětského vlivu, „to znamená, že jedna okupace bezprostředně následovala druhou". Výsledkem toho bylo, že mnozí přeživší měli pocit, že s nimi bylo zacházeno extrémně nespravedlivě. Navíc ještě neexistuje možnost podat osobní žádost o náhradu škody. „Proto si myslím, že polsko-německé vztahy se mohou dokonce zlepšit, pokud Německo nakonec reparace vyplatí."

8. října 2018

Požadavky Řeků též nejsou malé. Vnímavě, prosíme, čtěte:

Řecko požaduje od Německa 320 miliard eur

© REUTERS / Dado Ruvic/Fines

Svět

22:53 04.06.2019

Řecký velvyslanec v Berlíně v úterý předal německému MZV nótu, v níž řecká vláda vyzývá německou stranu k zahájení jednání s cílem vyřešení otázky vyplacení Německem válečných reparací a náhrad škod za první a druhou světovou válku, sdělilo MZV Řecka.

„Tato diplomatická akce je podniknuta po projednání na úrovni politických vůdců na plenárním zasedání řeckého parlamentu dne 17. dubna a na základě rozhodnutí drtivé většiny poslanců s přihlédnutím ke zprávě mezistranické komise, která vymáhá německé dluhy vůči naší zemi,“ uvádí se ve zprávě.

Řecké nároky se týkají reparací a náhrad škod, které byly způsobeny zemi a jejím občanům během první a druhé světové války, válečných reparací vůči obětem a potomkům obětí německé okupace, návratu okupačního úvěru a návratu uloupených a nezákonně vyvezených archeologických a jiných kulturních hodnot, sdělilo MZV.

Usnesení parlamentu

Řecký parlament přijal dne 17. dubna usnesení, kterým pověřil vládu, aby požadovala, aby Německo zaplatilo válečné reparace ve výši 309,5 miliardy eur za škody během druhé světové války a 9,2 miliardy eur za první světovou válku. Řecko navíc odhaduje odškodnění za smrt a zranění osob na více než 107,2 miliardy eur. Vláda bude také požadovat vrácení odcizených archeologických pokladů a památek.

Poslanci odhlasovali usnesení většinou hlasů, k čemuž dochází v řeckém parlamentu velmi zřídka.

Podle referátu mezistranické komise, na jehož základě bylo přijato usnesení, během druhé světové války Řecko ztratilo 558 tisíc lidí, kteří byli zavražděni, a dalších 880 tisíc lidí se stalo invalidními. Obětí války se stalo 19,7 % obyvatelstva země, které v roce 1939 tvořilo 7,335 milionů lidí.

V usnesení se uvádí, že řecký stát se nikdy a žádným způsobem nevzdával svých nároků, otázka odepření nároků řeckému státu nikdy nebyla vznesena a nemohla být vznesena.

Stanovisko Německa

Německo odmítá všechny požadavky Athén. Němečtí představitelé tvrdí, že jejich země již splnila své povinnosti a v roce 1960 zaplatila 115 milionů marek. Stanovisko německé vlády je v této otázce „neměnné“, problém je vyřešen „definitivně právně i politicky," řekla zástupkyně oficiálního mluvčího německé vlády Martina Fietzová.

Sputnik.cz

Naše pozice, pokud jde o vymáhání reparací na Německu, se zásadně odlišuje od postupu Polska i Řecka

V Polsku i Řecku předkládají Německu reparační požadavky příslušné ústavní orgány s podporou nejen veřejnosti, ale i parlamentů.

Již při konstatování tohoto faktu je nám velmi smutno. Naše vláda, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, poslanecká sněmovna a Senát ČR se otázkami reparací, které nám dluhuje Německo nezabývají. Několik poslanců vždy po určité době mluví o reparacích, aniž by dosáhli nějaké pozitivního posunu v tomto základním problému. Kdekdo, i v parlamentu ČR, mluví o našich státních a národních zájmech, ale na reparace jaksi nedochází.

Jsme přesvědčeni, že vymáhání reparací na Německu patří, zvláště v současné těžké době, mezi přední národní zájmy. Pakliže naše mocenské elity, ty, které odcházejí do opozice, i ty, které budou vládnout, mají skutečně zájem na oddlužení státu a reálně investovat tolik potřebné stamiliardové částky do ekonomiky a do oblasti sociální, pak se musí nad naší současnou situací zamyslet. Jsme přesvědčeni, že musí dojít k názoru, že bez německých reparací to nepůjde. Ti ústavní činitelé, co se postaví na stanovisko, že reparace nebudeme aktuálně vymáhat, že o nich mohou diskutovat historici a podobně, přestávají hájit naše základní zájmy a fakticky, ať již vědomě či nevědomě, slouží v této otázce zájmům cizím, zájmům německým, které jsou rozporné s našimi interesy.

Zatím můžeme konstatovat jen fakt, že dosavadní představitelé českého státu bránili zájmy německé, o reparacích ani vážně nediskutovali, odmítali je. To činí již delší dobu i německá strana. Samozřejmě tato sebepoškozující pozice je ve státě, jež se označuje za demokratický a právní, nemyslitelná. Jsme přesvědčeni, že obyčejný český člověk kdyby si mohl svobodně vybrat z možnosti utahovat si řádně opasek delší dobu nebo usilovat o německé reparace, by si jistě vybral tu druhou možnost. I o tom jistě ví i nastupující vládnoucí elita. Pokud se rozhodne opět reparace odmítnout, pak musí vědět, že jedná v rozporu s většinovým zájmem, že jedná v rozporu i s mezinárodním právem, které náš nárok na reparace od Německa zakotvuje. Bude-li tomu tak, pak si položme otázku, proč tak nová vládnoucí elita činí? Pak pro nás vznikne problém, kvalifikace tohoto jednání. Víme o něm jako o možnosti, řešit jej budeme, až problém dozraje.

Ideálním by bylo, kdyby naši ústavní činitelé a většina našeho lidu byli v otázce reparací jednotní tak jako Poláci a Řekové. Pak naše šance na to, že Německo nám reparace zaplatí, by se obrovsky zvýšily.

Pokud s námi, vážení přátelé, zásadně souhlasíte, mluvte všude ve svém okolí o reparacích a o příznivých důsledcích pro nás, pokud Německo je začne platit. A naopak i o tom, jaké těžké důsledky na nás nevyhnutelně padnou, pokud se sami vzdáme reparačních nároků vůči Německu.

K cíli bychom se mohli rychleji přiblížit, pokud navážeme v předmětné záležitosti bližší kontakty s Polskem a Řeckem a společně s nimi jednali s Německem o reparacích a jejich urychleném plnění. Vláda Namibie a sbor kmenových náčelníků dovedly jednání s Německem ke zdárnému konci. Jsme snad méně schopní než Namibijci?

Dr. O. Tuleškov

Německo uznalo odpovědnost za koloniální masakry v Namibii

ČTK

28. 5. 2021 6:50

Německo uznalo odpovědnost za masakry domorodých obyvatel ve své někdejší africké kolonii na území dnešní Namibie.

Článek

Německý ministr zahraničí Heiko Maas v pátek oznámil, že Berlín po dlouhých vyjednáváních uzavřel s namibijskou vládou dohodu, v níž zabíjení domorodých obyvatel označil slovem genocida a slíbil v západoafrické zemi během 30 let investovat do rozvoje 1,1 miliardy eur, tedy přibližně 28 miliard korun. Informovala o tom agentura DPA.

Namibie byla v letech 1884 až 1915 jako takzvaná Německá jihozápadní Afrika kolonií Německé říše. Císařské vojsko a osadníci podle odhadů způsobili v letech 1904 až 1907 smrt 75 000 až 100 000 domorodců z kmenů Hererů a Namů, když brutálně potlačili několik jejich povstání.

„Jako gesto uznání nesmírných křivd, které musely oběti vytrpět, chceme Namibii a potomkům obětí nabídnout program ve výši 1,1 miliardy eur určený na rozvoj a obnovu,“ uvedl Maas. „Mám radost a jsem vděčný za to, že se nám podařilo najít s Namibií shodu na tom, jak zahladit nejtemnější kapitolu v našich vzájemných vztazích.“

Jednání o vyrovnání vedou Německo a Namibie už od roku 2015, loni namibijské vedení odmítlo jako nedostatečnou německou nabídku na odškodnění ve výši deseti milionů eur (254 milionů Kč). Namibie požadovala i omluvu nejen za zabíjení domorodců, ale i za jejich zotročování, sexuální zneužívání nebo odcizení jejich půdy. Tu by měl přednést při oficiální ceremonii v namibijském parlamentu německý prezident Frank-Walter Steinmeier.

Německé císařství o své kolonie přišlo během první světové války. Německá jihozápadní Afrika pak přešla do britských rukou, později pod správu Jihoafrické republiky. Samostatnost jako Namibie získala v roce 1990.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nemecko-uznalo-odpovednost-za-kolonialni-masakry-v-namibii-156234

Od liberálního kapitalismu 19. století k liberálnímu kapitalismu 21. století. A co dále?

Zatímco se v rukou malé skupiny kapitalistů hroma­dilo nesmírné bohatství, byli pracující ohrožováni vzrůs­tající nouzí. Jejich plat mnohdy nestačil ani k zahnání hladu. Nespokojenost dělnické třídy, která právem vytý­kala církvi, že chudým v jejich utrpení hlásá jen ode­vzdanost a bohaté pouze nabádá k velkodušnosti, rostla.

A právě v těchto dějinných podmínkách, jako odpo­věď na soudobé sociálně ekonomické i politické proudy, potřeby a tlaky, papež Lev XlII. vydal v květnu 1891 encykliku Rerum novarum. Již v úvodu tento okružní list zdůrazňoval: "... nejchudší vrstvě lidu se musí rychle a přiměřeně pomoci, protože nesčetní lidé žijí v poměrech ubohých a žalostných, až je to nedůstojno člověka … dělníci stojíce osamoceně a bez ochrany po­znenáhle upadli do rukou nelidskosti zaměstnavatelů a nezkrocené ziskuchtivosti soutěžících. Zlo ještě zhor­šila žravá lichva, která sice nejednou Církví byla od­souzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí opět a opět; k tomu přistupuje, že výroba i obchod byly soustředěny v rukou téměř jen několika málo lidí, takže hrstka majetných a boháčů vložila jho téměř otrocké na nesmírné množství prole­tářského lidu."

Encyklika prohlásila liberalistický kapitalismus za řád, který je neslučitelný s křesťanstvím, a v duchu jeho zásad vyzvala dělníky a zaměstnavatele, aby své vztahy uspořádali podle principů lidské solidarity.“

Sociální encyklika mocně povzbudila křesťanskosociální hnutí v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Křesťanské politické strany sociálně orientované vznikaly a sílily. Vzpomeňme slov Jana Šrámka, který v podstatě prohlásil: Království Boží bychom měli mít již na zemi, nejen na nebesích.

A další desetiletí utíkala. V jaké situaci, přes snahy křesťanských odborů a dalších institucí, přes vládu tzv. křesťanských politických stran, z nichž některé byly skutečně sociálně orientované, a vnesli do dění i světlé okamžiky, se nacházíme nyní? Po 130 letech od vydání encykliky Rerum novarum jsme došli až k soudobému liberálními kapitalismu, jejž však současný papež František I. se nijak nepokusil o jeho zásadní reformu. Jeho „opravná činnost“ vzbuzuje více než lítost. Současná církev je v žalostném stavu. Ne v jiném, než celá soudobá lidská společnost. Citovaná slova encykliky Rerum novarum jakoby kritizovala i současnou situaci lidské společnosti. Zkusme oba světy, které dělí 130 let, srovnávat. V čem je ten náš o více než jedno století lepší?

Vďaka covidu boháči ešte viac bohatnú a chudobní ešte viac chudobnejú.

Ekonóm vysvetľuje, prečo sa to deje

04. novembra 2021

Bra tislava 4. novembra 2021 (HSP/Foto:TASR/AP-Michael Probst,Pavol Ďurčo)

Na serióznych webových stránkach si nájdeme informáciu, že americkí miliardári zbohatli vďaka Covidu-19 už vlani. Šesť najvplyvnejších ľudí sveta zarobilo za tri mesiace dokopy 565 miliárd dolárov a ich spoločnosti zaznamenali takmer o 20% vyššie zisky. Ako uviedla americká expertka Warrenová, bohatstvo miliardárov je o 40% vyššie ako pred začiatkom pandémie koronavírusu. Pandémia, ktorou trpí celý svet, ešte viac zvýšila rozdiely medzi chudobnými a bohatými a majetok najbohatších ľudí raketovo stúpa ďalej.

Analytik globálnych rizík Juraj Mesík na sociálnej sieti napísal, že vďaka pandémii za uplynulých 12 mesiacov zbohatlo 380 z 500 najbohatších ľudí na svete približne o 780 miliárd dolárov. Zistil to zo zoznamu 500 najbohatších ľudí, ktorý vedie Bloomberg. Keďže ho zostavuje na základe priznaného majetku jednotlivcov, nie je teda vylúčené, že v skutočnosti to bude aj inak.

Ako podotýka Mesík, v zozname nie je žiadny Slovák, Čech, Poliak ani Maďar. Od susedov sú v ňom dvaja Rakúšania a jeden Ukrajinec. A pokračuje: „Drvivá väčšina z toho rastu bohatstva nemá nič spoločné s rastom skutočnej ekonomiky – len máločoho hmotného na svete pribudlo. Centrálne banky ale natlačili z čistého vzduchu bilióny ničím nekrytých dolárov, eur, jenov, libier, atď., a drvivá väčšina z takto vyrobenej meny sa preliala cez umelo rastúce ceny akcií na účty bohatých a najbohatších ľudí na svete. Napríklad Elon Musk zbohatol o 165 miliárd nie preto, že by Tesla či Space X chrlili z roka na rok 5-násobne áut či rakiet viac, ale jednoducho preto, že násobne stúpla cena akcií firiem, ktoré Musk vybudoval,“ uzatvára Mesík.

Odborníci vo všeobecnosti potvrdzujú, že finančná kríza spojená s pandémiou koronavírusu ešte viac prehĺbi rozdiely medzi bohatými a chudobnými. A pripomínajú, že práve horné percento bohatých bohatne aj na znečisťovaní našej planéty.

Aké je možné riešenie? Predovšetkým zrušiť príčinu tohto javu, teda svet trápiacu pandémiu. Ako – to už je otázka pre iných. Určite najmä účinnejšou liečbou všetkých chorých a umierajúcich. Ale aj atmosférou v spoločnosti, ktorá zostáva neinformovaná o celkovom zdraví národa. Denno-denne je zasypávaná len informáciami o covide.

Rastúce rozdiely medzi bohatými a chudobnými však možno a treba riešiť aj inak. Spomínaná expertka Warrenová uviedla, že „ultra bohatí a mocní sprísnili pravidlá zdaňovania vo svoj prospech natoľko, že horná vrstva, teda 0,1% platí nižšiu efektívnu daňovú sadzbu ako ostatných 99% daňovníkov a nastal pravý čas na vyššie zdanenie bohatých. Inými slovami len berú a dávajú len málo. Administratíva Joe Bidena by si mala od nich vziať to, čo právom patrí americkému ľudu a nielen jemu. Ide totiž o globálnych hráčov, ktorí zarábajú svoje miliardy na celom svete,“ dodáva Warrenová.

Pravdaže, miliardári na jednej strane chcú pôsobiť ako filantropi, no na druhej strane využívajú lobing a nátlak na zákonodarcov. Navonok chcú dane platiť, ale za zatvorenými dverami lobujú proti nim.

Existujú aj iné spôsoby znižovania rozdielov medzi bohatými a chudobnými? Opýtali sme sa ekonóma Mariána Tkáča, bývalého námestníka ministra financií Michala Kováča a prvého viceguvernéra Národnej banky Slovenska.

„Dnes je neustály rast cien „plánovaný“, základným cieľom menovej politiky centrálnych bánk býva určité percento inflácie a „boj s infláciou“, nie však jej „zrušenie“. A na príklade Elona Muska vidíme, že zbohatol jednoducho len preto, že násobne stúpla cena akcií firiem, ktoré vlastní, tí ktorí majetok nemajú, nezbohatnú. Ak je v zámeroch centrálnych bánk ročná miera rastu cien, teda inflácie o dve percentá, zjednodušene povedané majetok všetkých ekonomicky aktívnych sa do roka zvýši o dve percentá – a o 50 rokov sa zdvojnásobí. A bohatí budú ešte bohatší a chudobní chudobnejší. Lebo tie dve percentá nijako nezvýšia, ale naopak znížia úspory chudobných, ktorí nepodnikajú. Ak majú napríklad v banke desaťtisíc ani len na úrokoch nemôžu získať dve percentá, ale pri nákupe tovaru to pocítia. Ale miliardový majetok prinesie boháčovi prinajmenšom 20 miliónov.“

„A možno vôbec zrušiť infláciu?“

„Ako povedal klasik: kde je vôľa, tam je aj cesta. Starší si ešte pamätajú na štátnu politiku každoročného znižovania veľkoobchodných cien. Áno, v súčasnom režime riadenia štátu, je to nemožné, štát na vývoj cien nemá, lebo nechce mať „páky“ – aktuálne to vidíme na cenách energií. Prečo sa však dostávajú do obehu čoraz väčšie sumy ničím nekrytých peňazí, a to aj na rôzne umelo vytvárané „projekty“? Rast cien sa zastaví, ak centrálne banky prestanú tlačiť peniaze zo vzduchu, ak ich teda bude menej a budú kryté tovarmi.“

„Kto však má dosah na konanie centrálnych bánk, ktoré sú označované za nezávislé? Kto volí orgány Európskej centrálnej banky, ktoré vo veľkom tlačia peniaze navonok pre pol miliardu občanov Európskej únie, v skutočnosti však pre najväčších boháčov?“

„Orgány Európskej centrálnej banky vznikajú komplikovaným spôsobom, pričom rozhodujúcu rolu hrajú veľké štáty, ako je Nemecko, Francúzsko, Taliansko a Španielsko.“

„Aký vplyv má na ňu Národná banka Slovenska?“ „Vplyv Národnej banky Slovenska, ako aj centrálnych bánk ostatných malých štátov je minimálny, odvíja sa podielu HDP.“

Nuž pýtam sa, aká je potom výhoda byť súčasťou eurozóny pre malé štáty, akým je aj Slovensko? Na túto otázku si už odpovedzte sami.

Dagmar Vanečková

https://www.hlavnespravy.sk/vdaka-covidu-bohaci-este-viac-bohatnu-a-chudobni-este-viac-chudobneju/2740986

UNO žiada 6 miliárd dolárov na záchranu hladujúcich od superboháčov – Musk reaguje

Bratislava 2. novembra 2021 (HSP/Roman Bednar/Foto:SITA/AP-Susan Walsh)

Riaditeľ Svetového potravinového programu OSN David Beasley v dôsledku akútnej svetovej hladovej krízy apeloval na superboháčov a požiadal ich o 6 miliárd dolárov. To podľa neho je suma, ktorou možno zachrániť pred hladovou smrťou 42 miliónov ľudí

Na snímke Elon Musk

Beasley svoju výzvu predniesol vo vysielaní  CNN pod názvom Conect the World.

Na twitteri sa krátko po tejto výzve ozval najbohatší muž sveta Elon Musk a oznámil, že okamžite daruje túto sumu na účet OSN, ak bude prisľúbené a dodržané, že budú zverejnené do najmenších podrobností mená osôb a organizácii, kto a koľko z tejto sumy obdržal a čo za ňu pre hladujúcich konkrétne vykonal.

Dosiaľ nikto z OSN na ponuku Muska nereagoval.

Musk samozrejme veľmi dobre vie o korupčných vreckách niektorých vysokých úradníkov OSN

Roman Bednár

Italský národní zdravotní institut oznámil, že na COVID-19 zemřely v Itálii jenom necelé 4 tisíce osob namísto oficiálně uváděných 130 000 lidí!

6. 11. 2021 josh-xy

Italský národní zdravotní institut oznámil, že na COVID-19 zemřely v Itálii jenom necelé 4 tisíce osob namísto oficiálně uváděných 130 000 lidí! To je o 97% obětí méně, než kolik uvádí italská vláda! Je to méně obětí, něž kolik jich má chřipka! Vyšetřování odhalilo, že italské nemocnice označují za oběti COVID-19 svévolně kohokoliv, kdo jim umře na posteli nebo na sále! Mají totiž od pojišťoven astronomické úhrady za covidové pacienty i mrtvoly! Jako v Česku, jako na Slovensku, jako všude! A společnost, která pro Pfizer prováděla klinické studie v roce 2020 před schválením vakcín FDA, falšovala záznamy a manipulovala výsledky klinických studií! Bývalá ředitelka promluvila o praktikách, Pfizer i FDA prý věděly o falšování!

Italský deník Il Tempo přinesl již 21. října tiskovou zprávu [1], že Italský národní zdravotní institut publikoval již v červenci bez jakéhokoliv zájmu médií vyšetřovací zprávu, ve které uvádí, že v Itálii prokazatelně zemřelo na COVID-19 jenom necelých 4 000 osob namísto oficiálně uváděných více než 130 000 Italů. To je o 97% méně. Podle deníku zpráva uvádí, že je to způsobené tím, že italské nemocnice chybují ve výkaznictví zemřelých pacientů a do státní databáze jako příčinu udávají COVID-19 u prakticky všech pacientů, kteří jim zemřou na lůžkových odděleních, anebo na sále při operacích.

Italský národní zdravotní institut

Stejně jako všude jinde v Evropě nebo v USA, tak stejně tak i v Itálii je obchod s covidovými pacienty pro nemocnice doslova zlatým dolem moderní doby. Nemocnice dostávají za covidové pacienty a covidové mrtvoly obrovské platby od pojišťoven, takže nemocnice jsou de facto motivovány k tomu, aby hlásily do státního systému co nejvíce pacientů jako obětí COVID-19. Nemocnice tak administrativně vyrábí oběti COVID-19 z lidí, kteří zemřou na infarkt, na cukrovku, nebo dokonce na rakovinu. Italský list k celé věci napsal toto:

Velký nepořádek v reportech o úmrtích. Podle Italského národního zdravotního institutu nebyla většina úmrtí způsobena nemocí Covid

Podle nové zprávy (která nebyla od července aktualizována) Istituto Superiore di Sanità o úmrtnosti v důsledku Covidu virus, který srazil svět na kolena, zabil mnohem méně lidí než běžná chřipka. Zní to jako obskurní tvrzení od neočkovaných lidí, ale podle statistického vzorku lékařských záznamů shromážděných institutem bylo pouze 2,9 % úmrtí zaznamenaných od konce února 2020 způsobeno virem Covid-19. Takže ze 130 468 úmrtí, které oficiální statistiky zaznamenaly v době přípravy nového reportu, bylo pouze 3 783 úmrtí způsobeno samotnou silou viru.

Všichni ostatní Italové, kteří přišli o život, totiž trpěli jednou až pěti dalšími souběžnými nemocemi, které jim podle italského Národního zdravotního ústavu již nedávaly příliš velkou naději. Celých 67,7 % mělo více než tři nemoci dohromady a 18 % alespoň dvě dohromady. Podle Italského národního zdravotního institutu mělo 65,8 % Italů, kteří již nejsou mezi námi poté, co se nakazili Covidem, vysoký krevní tlak. Dále 23,5 % bylo také dementních, 29,3 % mělo cukrovku a 24,8 % fibrilaci síní. A to není všechno: 17,4 % již mělo nemocné plíce, 16,3 % v posledních pěti letech prodělalo rakovinu, 15,7 % trpělo srdečním selháním, 28 % mělo ischemickou chorobou srdeční, 24,8 % fibrilací síní, více než desetina byla také obézní, více než desetina prodělala mrtvici a další, i když v menším procentu, měli vážné problémy s játry, byli dialyzováni a trpěli autoimunitními chorobami.

Covidové mrtvoly vydělávají nemocnicím v Itálii pohádkové zisky

Jak sami vidíte, v Itálii je obchod s covidem obrovský kšeft stejně, jako je tomu ve všech zemích západního světa řízeného zkorumpovanými politiky. Nemocnice dostávají za každého pozitivního pacienta 3x a dokonce až 5x vyšší úhrady od pojišťoven, v Itálii dokonce až 20x vyšší úhrady, a dokonce i za covidové mrtvoly dostávají nemocnice velké platby.

Např. za zemřelého pacienta, který má v úmrtním listu jako příčinu smrti COVID-19, dostane italská nemocnice přibližně 13 000 EUR namísto 850 EUR vyplácených na logistiku a manipulaci s tělem člověka zemřelého bez diagnózy COVID-19. Je to přesně tak, jak nedávno napsal spisovatel a publicista Henry Makow, že nemocnice jedou v podvodu COVID-19 ochotně se zkorumpovanými vládami, protože ty vlády dávají příkazy pojišťovnám, aby vyplácely nemocnicím horentní úhrady za péči o covidové pacienty. Je to de facto korupční mafiánský systém, který připomíná stvůru Ouroboros, tedy mýtického hada, který tlamou požírá svůj vlastní ocas. Přesně tomu odpovídá současný stav, kdy nemocnice hlásí skoro každého, kdo se jim dostane pod ruku, jako nakaženého covidem, což vede k nárůstu čísel nakažených ve společnosti, což vítají farmaceutické firmy a jimi řízení a zkorumpovaní politici, kteří na oplátku nemocnicím přiklepnou horentní úhradové vyhlášky a přikáží pojišťovnám, aby nemocnicím vyplácely pohádkové sumy.

A protože nemocnice dostávají obrovské částky, motivuje je to reportovat a hlásit více a více nakažených pacientů a mrtvol, takže politici mají více a více čísel nakažených a mohou více a více omezovat obyvatelstvo a kumulovat moc, takže politici nařídí pojišťovnám posílat ještě více a více peněz na zvládání této jako krize, takže nemocnice mají více a více peněz, takže mají motivaci hlásit více a více nakažených. Chápete?

Covidová hysterie je živena sama sebou a připomíná samopožírajícího se hada

Je to uzavřený kruh připomínající hada, který požírá svůj vlastní ocas, protože vláda, pojišťovny a nemocnice se požírají a živí mezi sebou navzájem v nekonečném kruhu. Chcete, aby pandemie skončila? Šlápněte na hada v jakémkoliv místě a samopožírání se rázem zastaví a začne jekot, kvičení, naříkání a mafiáni začnou panikařit. Šlápněte na vládu, na pojišťovny, nebo na nemocnice. Jenže tyto tři části hada se chrání navzájem, protože vláda je hlava hada, nemocnice jsou ocas a pojišťovny, to je spojka, všechno to mezi hlavou a ocasem.

Naváděcí tabule k očkování v Londýně. Čím více očkovaných, tím více nakažených

Pouze národní a vlastenecká vláda by byla schopna šlápnout na covidového hada, jenže to by voliči nesměli být chovatelé hadů. U voleb si zvolili, že chtějí hada chránit, krmit, ochraňovat, velebit, uctívat a hlavně na slovo poslouchat. Takže had bude při chuti a bude v samopožeru pokračovat. A pokud jde o ochranu před nemocí, žádná není potřeba. Stačí to vyležet v posteli a vypotit se, čímž získáte super imunitu. A pokud se někdo nechal očkovat, měl by mít o sebe obavy. Protože na Pfizer se provalila další špína. Podle všeho se zdá, že Pfizer falšoval klinické schvalovací testy a data, aby FDA jeho vakcínu schválila bez průtahů a co nejrychleji. Skandál publikovala [2] jako první německá sekce ruské televize RT Deutschland.

Bývalá šéfka firmy testující vakcínu Pfizer při klinických studiích uveřejnila skandální informace o falšování klinických zkoušek vakcíny Pfizer Comirnaty

Regionální ředitelka výzkumné organizace Ventavia Research Group oznámila časopisu British Medical Journal (BMJ), že během klíčové studie vakcíny Corona americké farmaceutické společnosti Pfizer došlo k falšování údajů. Například pacienti nebyli tzv. “zaslepeni”, věděli totiž, jestli v kliniceké studii dostali vakcínu anebo placebo, byli zaměstnáni nedostatečně vyškolení očkovatelé a nežádoucí účinky hlášené v klíčové zrychlené studii fáze III společnosti Pfizer byly sledovány pomalu. Poté, co společnost Ventavia Research Group, která pro společnost Pfizer studie prováděla v zastoupení, na tyto problémy opakovaně upozorňovala, zaslala regionální ředitelka společnosti Ventavia Brook Jacksonová oficiální stížnost americkému Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). Společnost Ventavia ji v odvetě ještě téhož dne propustila.

Ventavia se zabývá testováním vakcín a léků pro velké farmaceutické firmy v jejich zastoupení

Jacksonová poskytla BMJ desítky interních dokumentů společnosti, fotografií, zvukových záznamů a e-mailů, které mají obvinění dokládat. Podle dokumentů porušila společnost Pfizer vědecké a etické normy v několika oblastech, včetně řízení laboratoří, bezpečnosti pacientů a integrity údajů. Personál ani pacienti nebyli v placebových studiích “zaslepeni”, což znamená, že mohli vědět, zda dostávají vakcínu nebo placebo. Odpovědné osoby nebyly schopny vyčíslit příslušné chyby. Kromě toho se vyskytly problémy se zadáváním údajů o závažných nežádoucích příhodách, pacienti nebyli dostatečně sledováni, protokoly o následné kontrole byly špatné a laboratorní vzorky byly někdy nesprávně označeny.

Ředitelka vynesla šokující svědectví, zaměstnanci byli instruování, jak falšovat klinické zkoušky vakcíny Pfizer

Jacksonová řekla časopisu BMJ, že během dvou týdnů, kdy byla v září 2020 zaměstnána ve společnosti Ventavia, opakovaně informovala své nadřízené o špatném řízení laboratoře v rozporu se všemi normami ISO, o obavách o bezpečnost pacientů a problémech s integritou dat. Jacksonová uvedla, že před nástupem do společnosti Ventavia měla více než 15 let zkušeností s koordinací a řízením klinického výzkumu. Byla rozčílená tím, že společnost Ventavia problémy neřešila, zdokumentovala během jedné noci několik zákroků a pořídila fotografie mobilním telefonem. Fotografie, které má BMJ k dispozici, ukazují, jak se balíčky vakcín s identifikačními čísly účastníků studie povalovaly na volném prostranství, což nemuselo účastníky anonymizovat ve vztahu ke srovnávací skupině s placebem.

Na záznamu schůzky Jacksonové se dvěma řediteli koncem září 2020 je slyšet, jak vedoucí pracovník společnosti Ventavia vysvětluje, že společnost není schopna vyčíslit typ a počet chyb, které zjistila při přezkoumání dokumentů studie kontroly kvality. Podle e-mailu společnost také údajně neprovedla následné kroky v souvislosti s dotazy týkajícími se zadávání údajů. O problémech se však prý vědělo již několik týdnů: V seznamu rozeslaném mezi vedoucí pracovníky společnosti Ventavia na začátku srpna 2020, krátce po zahájení studie a před přijetím Jacksonové, jmenovala jedna z vedoucích pracovnic společnosti Ventavia tři zaměstnance, s nimiž měla “projednat problém s elektronickým deníkem a falšováním údajů atd.”. Jeden z nich byl podle poznámky “ústně napomenut, aby měnil údaje a nezaznamenával pozdní záznamy“.

Americká FDA namísto prošetření stížnosti ředitelky zavolala správní radě firmy, aby ředitelku vyhodili

Na schůzce koncem září se také diskutovalo o možnosti, že by FDA přišla na kontrolu. Druhý den ráno, 25. září 2020, Jacksonová zavolala do FDA, aby upozornila na neseriózní postupy při klinickém hodnocení přípravku Pfizer společností Ventavia. Poté se o své obavy podělila v e-mailu zaslaném agentuře FDA. Ještě téhož dne odpoledne společnost Jacksonovou propustila poté, co FDA oznámila dozorčí radě společnosti Ventavia, že její ředitelka “dělá vlny” kvůli zrychlenému testování vakcíny Pfizer. Podle všeho tak americký federální úřad FDA spolupracoval s Ventavií na zfalšování klinických studií vakcíny Pfizer, což je federální zločin, kterým se dnes v pátek již podle informací začala zabývat FBI.

Albert Bourla, generální ředitel Pfizeru zapaluje svícen Menorah během oslav Hanuky

Několik hodin poté, co Jacksonová 25. září zaslala FDA e-mail se svými obavami, obdržela od FDA odpověď, že se FDA nemůže vyjádřit k případnému vyšetřování. O několik dní později si Jacksonovou zavolal inspektor FDA, ale sdělil jí, že jí nemůže poskytnout žádné další informace. Agentura se k její zprávě dále nevyjádřila. V dokumentech, které společnost Pfizer předložila na zasedání poradního výboru FDA dne 10. prosince 2020, kde se projednávala žádost společnosti Pfizer o mimořádné schválení vakcíny COVID-19, se společnost o problémech v závodě Ventavia nezmiňuje. Následující den FDA vakcínu schválila.

Čím více očkovaných, tím více nakažených. Čím více nakažených, tím více očkování… systém samopožeru

Covidová mafie je jako chobotnice, která ovládá farmaceutické firmy, testovací firmy provádějící ověřování a zkoušky vakcín, federální orgány schvalující vakcíny, politiky propagující a vynucující očkování těmito vakcínami a média propagující vakcíny a zesilující narativ a covidovou hysterii. Všechny tyto části chobotnice tvoří jedno jediné tělo globalismu řízeného světovými sionisty a jejich rodinami a domy. Nebylo dovoleno, aby kdokoliv narušil hladké schválení Pfizeru. Když si ředitelka stěžovala, že se porušují pravidla při klinických zkouškách, FDA namísto prošetření zavolala dozorčí radě firmy, aby problémovou ředitelku vyhodili. Ano, takto se chová mafie, která ovládá jak soukromé firmy, tak i státní a federální úřady a jejich úředníky. Mají pod palcem naprosto všechno.

Ředitel Pfizeru říká, že se nenechá očkovat, aby nepředbíhal ve frontě. To je velmi podezřelé…

Samopožer musí totiž pokračovat za každou cenu. Krize je živena sama sebou. Čím více očkovaných, tím více nakažených. Čím více nakažených, tím větší tlak na očkování. A tím více nakažených. Tím více peněz pro nemocnice, tím větší vývary nemocnic. Tím větší čísla. Tím větší omezení svobod. Tím větší růst cen. Tím větší inflace. Tím větší výpadky v dodávkách zbožích. Tím větší potřeba ustanovení světové vlády pro konečné řešení všech řešení. Jinými slovy samopožírající se had globalismu, který tvoří zužující se kruh jako škrtidlo, ve kterém uprostřed jsou gójské národy. A had, čím více se požírá, tím více se kruh zužuje a omezuje pohyb a svobody národů uvězněných v kruhu mýtického hada.

Nejen o těchto souvislostech budeme hovořit dnes od 19:30 na Svobodném vysílači CS v pravidelném pořadu. Probereme všechna aktuální témata z domova i ze světa. Všichni jste srdečně zváni k poslechu.

Záznam pořadu na Odysea

pokec24.cz

Euroatlantizmus je pre Európu smrťou

Bratislava 4. novembra 2021 (HSP/Foto:Pixabay)

Európa je na križovatke dejín. Ktorou cestou sa vydá? Ktorá cesta je tá naozaj európska? Prinášame Vám dnes na túto tému peknú úvahu autora kníh Zrodenie Európy a Zamyslenia – európska minulosť a duchovná kríza dneška, sudcu a publicistu Patrika Števíka

S myšlienkami europanizmu som sa zoznamoval už od detstva. Môj starý otec bol veľká intelektuálna autorita, perfektne ovládal nemecký, francúzsky a ruský jazyk a je autorom knihy Obec svetových prvenstiev – Štiavnické Bane, ktorú napísal so svojou manželkou a mojou starou mamou. Starý otec aktívne šíril idey zjednotenej Európy aj v období hlbokého komunizmu. Ako protištátny živel skončil vo väzení. Stal sa politickým väzňom, lebo mal odvahu prezentovať názory nezlučiteľné s vtedajším režimom.

Tento jeho slobodný a nepoddajný duch privodil celej rodine ťažké chvíle, ale pre mnohých sa stal inšpiráciou. Dejiny Európy a jej hodnoty mal v malíčku. Rozumel myšlienke zjednotenej Európy nepomerne viac ako mnohí poslanci sediaci v Európskom parlamente v moderných sakách a vyleštených topánkach. Starý otec komunikoval s európskymi osobnosťami epochálneho významu ako boli Charles de Gaulle či Nikita Chruščov. Na tejto úrovni sa cenzúra presadzuje ťažko aj v totalitnom režime. V inteciách svojej korešpondencie vnímal starý otec aj jednotu Európy.

Každý kto pozná 2500-ročné dejiny Európy, jej filozofiu, náboženstvo, umenie, či politické otázky, dokáže rozpoznať, že dnešná Európa je kultúrne a hospodársky zanedbaným vazalom. Hlavným dôvodom je euroatlantické spojenectvo, ktoré je pre Európu smrťou. V skutočnosti ide o euroatlantické vazalstvo, vďaka ktorému Európa stratila suverenitu.

Pozície v Európe obsadili protieurópski jedinci, ktorí z tohto vazalstva profitujú. Predstavitelia vlád jednotlivých európskych štátov, vrcholní politici Európskej únie, či mnohé mimovládne organizácie a médiá sa priživujú na rozklade európskeho hodnotového systému a strate suverenity. Ambiciózne lobistické figúrky prahnúce po peniazoch a uznaní ničia posvätné atribúty, ktoré stáli za zrodením Európy. Absencia účinnej vojenskej sily, ktorá by bola schopná Európu chrániť, ju núti hrbiť sa pred mimoeurópskymi silami, ktorým odovzdala vojnami ubitá Európa moc nad sebou v 20. storočí. Odvtedy dovoľuje Európa mimoeurópskym silám zasahovať do vnútroeurópskych záležitostí. Občasné kozmetické napätia a tieňové vzdorovanie Európskej únie nič nemení na pevnej vazalskej pozícii voči Spojeným štátom americkým, ktorým Európa toleruje čokoľvek, aj keď si sem-tam dovolí nesúhlasiť.

 Rusko je prirodzenou súčasťou Európy

Podporujem myšlienku zjednotenej Európy, a teda aj projekt Európskej únie. Je však čo vylepšovať, aby táto organizácia naozaj chránila záujmy európskych národov a človeka. Iba jednota, založená na nadnárodnej identite – európanstve – pri zachovaní národných celkov a napätia medzi nimi, je pre Európu prirodzená.

Hľadanie jednotného zakrivenia rožkov alebo banánov nie je tou jednotou, ktorú Európa potrebuje. Stádovitá globalizácia, ktorá likviduje individualitu etnika a z človeka robí iba dobre živené číslo, nie je pre Európu zdravou cestou a je v priamom rozpore s mottom Európskej únie „Zjednotení v rozmanitosti“.

Veľkou prekážkou suverénnej Európy je primitívne vyhraňovanie sa na rusofilov a rusofóbov. Iba intelektuálne a kultúrne zanedbaní jedinci si budujú vlastnú prestíž na arogancii a nenávisti voči Rusku. Rusko prirodzene patrí do Európy. Kultúrne, nábožensky, hodnotovo aj historicky.

Je to kresťanská krajina, ktorá zastavila nápor Mongolov na západ a výrazným spôsobom sa podieľala na zničení osmanskej okupácie v Európe. Ruskú literatúru, či hudbu dokáže ignorovať iba kultúrne vykradnutý jedinec. Nikto nepripúšťa možnosť, že Rusko bude Európe vládnuť. Európa musí fungovať na báze kooperácie krajín a Rusko v nej musí mať svoje miesto. Som eurozápadne orientovaný človek a latinský odkaz je mi bližší ako ortodoxný. Ale Európa, ako kultúrny a civilizačný okruh, je územie od Lisabonu po Vladivostok a od Vardø po Lampedusu.

Som tiež demokraticky zmýšľajúci človek. Tak ako kresťan uznávam všetky formy kresťanstva, ako demokrat uznávam všetky formy demokracie, či už liberálne alebo konzervatívne, parlamentné alebo prezidentské. Rovnako rešpektujem suverénnu vôľu každej krajiny zvoliť si politický režim, v ktorom bude fungovať. Teda aj ten ruský, ktorý z nášho pohľadu trpí mnohými nedostatkami. Rovnako ako ten náš.

Cieľom musí byť spolupráca, nie totalita

Nedivím sa, že Európska únia je na smiech, keď územie strácajúce politickú, kultúrnu či ekonomickú suverenitu robí ramená na okolité kultúrne či štatoprávne celky. A to pri takmer nulovom vojenskom potenciáli. Zvlášť v situácii, keď Európska únia má sama problémy v otázkach hodnotových, v dodržiavaní ľudských práv, princípov právneho štátu, v prípadoch dvojitého metra na jednotlivé štáty alebo v uplatňovaní univerzalizmu neprimeraným centralizmom.

Európska únia je dobrovoľným zoskupením štátov, ktoré sa v presne vymedzenom rozsahu vzdávajú svojich kompetencií v prospech únie. Predpokladom vstupu do únie je splnenie súboru podmienok, ktoré sú pre toto európske zoskupenie paradigmou. Prakticky môže nastať situácia, že spolupráca prestane fungovať. Ak sa niektorý zo štátov začne spreneverovať ideám únie, je logické jeho vylúčenie z jej radov. Pochopiteľne aj členské štáty môžu zoskupenie opustiť, ak sa tak rozhodnú.

Je ale neprípustné, aby Európska únia vydierala členské krajiny pokutami alebo neposkytnutím finančných prostriedkov, ktoré im z dôvodu členstva patria, len preto, že sa odmietajú podriadiť jej diktátu. Európska únia je sústava suverénnych demokracií. Ústavy jednotlivých členských krajín by mali byť zárukami demokratického zriadenia a ochranou pre prípad zlyhania Európskej únie. Sú zároveň korektívom jej činnosti a smerovania. Musia mať prednosť pred právom únie mimo právomocí, ktoré boli členskými štátmi únii zverené, a ktorým sa dobrovoľne podrobili.

Viete si predstaviť, čo by sa stalo, keby došlo k úplnému zjednoteniu Európy? Bola by to politická a ekonomická katastrofa pre tie mimoeurópske sily, ktoré momentálne ťažia z klinu vrazeného medzi Rusko a zvyšok Európy.

Je správny čas, aby sa Európa vybrala proeurópskou cestou

Žijeme v roku 2021 a máme za sebou šok z migračnej krízy, smrtonosnú geopolitickú pandemickú hru a pred dverami nás čaká kríza spôsobená nedostatkom nerastných surovín. Kedy, ak nie teraz je čas, aby Európa odmietla euroatlantické vazalstvo a vybrala sa proeurópskym smerom v korektnom dialógu s Ruskom a zabezpečila si nezávislosť a sebestačnosť?

Som presvedčený, že neprirodzená euroatlantická misia dospela k svojmu záveru. Spojené štáty americké už nemajú Európe čo ponúknuť. Neprirodzené spojenectvo bolo istý čas prínosom pre obidve strany, no dnes je už Európe na príťaž. Následkom euroatlantického vazalstva dochádza v Európe k deformácii tradičných európskych hodnôt ako sú kresťanstvo, rodina, demokracia, právny štát, či ľudské práva. Vyrábame extrémistov z každého, kto nepasuje do euroatlantickej pseudoliberálnej krabičky a argumentujeme chybami minulosti. História nás učí, že chybami minulosti nie sú extrémne nebezpečné názory. Chybou minulosti je, že spoločnosť dospela do stavu, že ľudia tieto názory prijali, lebo nemali na výber.

V zdravej spoločnosti, ktorá sa svojím fungovaním neprieči ius naturale, sú extrémistické názory ojedinelé a neškodné, lebo v nej absentuje napätie a pretláčanie hodnôt, ktoré sa priečia prirodzenosti a ľudskej dôstojnosti. Ak sovietska moc bránila ľuďom myslieť smerom na západ, tak euroatlantický diktát už celkom zreteľne obmedzuje človeka myslieť východným smerom.

Pre človeka zorientovaného v geopolitike a štátnopolitických otázkach je zrejmé, že ani americké vnímanie demokracie nemôže byť pre Európu vzorom. Inštitút trestu smrti, neprimeraná legalizácia držania zbraní, otvorené vzájomné rasistické tendencie, priepastná sociálna nerovnosť, segregačný zdravotný systém, nerovný prístup trestného systému k príslušníkom etnických menšín, rastúci vplyv bohatých na politický proces (oligarchizmus), manipulácia s volebnými obvodmi a šírenie vojenskej agresie pod pláštikom boja proti terorizmu sú len niektoré zo zlyhaní americkej spoločnosti, od ktorých sa musí Európa dištancovať.

Známy americký intelektuál, lingvista, filozof a odborník na medzinárodnú politiku židovského pôvodu Noam Chomsky je názoru, že najväčšou bezpečnostnou hrozbou vo svete sú Spojené štáty americké. Myslím, že je zbytočné venovať sa dôvodom, prečo je tomu tak. Kto chce, vie. Je komické sledovať súčasných europolitikov, ktorí majú popletené pojmy európanstvo a euroatlantizmus a vnímajú ich rovnako.

Spojené štáty americké sú guľou na nohe Európy

Jediná cesta pre Európsku úniu je odmietnuť euroatlantické vazalstvo, vybudovať vlastnú suverénnu armádu, uzavrieť kultúrno-hospodársky pakt s Ruskom a vrátiť sa k rešpektovaniu tradícií a hodnôt, ktoré európsky kultúrny a civilizačný priestor vytvorili. Emancipovaná Európa sa môže stať základom tak vytúženého svetového mieru a priateľskej spolupráce krajín. Spojené štáty americké ostanú strategickým hospodárskym partnerom Európy, ak to bude pre suverénnu Európu výhodné, a to bez ústupkov v politickej a hodnotovej oblasti.

V mojej knihe Zamyslenia – európska minulosť a duchovná kríza dneška som vyjadril túžbu, aby raz bola Európa jednotná duchovne, kultúrne, ekonomicky aj vojensky. Aby bola sebestačná a suverénna. Aby bola výkladnou skriňou krásy, rozumu, zodpovednosti, demokracie, ľudských práv a slobôd. Nech je miestom pokoja, mieru a bezpečnosti jej obyvateľov a národov. Nech je nápomocná ktorejkoľvek spoločnosti, nech každého, kto príde s dobrým úmyslom, víta láskavo a nech sa rovnako láskavo bráni pred každým, kto jej chce ublížiť.

Správajme sa k Európe ako k svojej vlastnej domovine. Lebo ona je našim naozajstným domovom, ktorý nám ešte stále kdekto závidí. Nedeľme sa o svoj domov s tými, ktorí sú preň rizikom a záťažou, nerobme svoj domov závislým tam, kde môže byť sebestačný a chráňme ho svojimi vlastnými silami bez vazalstva a vydierania.

Je nutné, aby sa Európa vrátila k svojej podstate. Aby si spomenula na platónsku starostlivosť o dušu, ktorá ju dostala na kultúrny a civilizačný piedestál. Nech sa stane opäť duchovne pevná a pokorná. Iba vzdanie sa neprimeranej spotreby, nepotrebného luxusu a prebytkov dokáže Európe zachrániť jej podstatu. Inak upadne do totality udržateľného ekonomického rozvoja za cenu likvidácie ľudskej dôstojnosti a slobody pod zámienkou hroziacich ekologických, klimatických, či iných pandémií.

Ak budeme Európanmi, tak riešenie nájdeme. Ak budeme zaslepenými euroatlantistami, tak Európu, jej krásu a pestrofarebnosť, na dlhý čas pochováme.

Za epilóg môjho príspevku som si vybral slová Jána Pavla II.:

„Európa, vráť sa k sebe samej. Buď sama sebou. Objav znovu svoje počiatky. Objav svoje korene. Navráť sa k životu podľa skutočných hodnôt, ktoré urobili slávnou tvoju históriu.“

Patrik Števík

Mezinárodní den studentstva 17. listopad 1939

Dne 30. září 1938 podepsali představitelé Anglie, Francie a Itálie s Hitlerem dohodu, podle které muselo Československo odstoupit Německu svá pohraniční území. Po tomto dnu postihly naši republiku drastické změny. V názvu státu se objevil rozdělovník. Druhá republika se za 188 dnů změnila ze svobodné plně demokratické země na hnědou republiku, jejímž vzorem se stala Mussoliniho fašistická Itálie. Zanikla 15. března 1939. Byla okupována Wehrmachtem a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava se naše vlast stala součástí Velkoněmecké říše.

Počasí v den okupace bylo pošmourné. Nebe bylo zatažené, sněhodešťové přeháňky, jako předzvěst toho, co český národ očekává v budoucích letech.

Odpor proti okupaci se projevoval letáky a ilegálními tiskovinami s výrazně protiněmeckým obsahem. Vznikly odbojové organizace Obrana národa, Petiční výbor věrni zůstaneme a sokolská Jindra.

Prvním veřejným vystoupením byla pouť na Říp v dubnu 1939, které se zúčastnilo asi 60 tisíc lidí, 

Další velkou manifestací se stal „druhý“ pohřeb básníka Karla Hynka Máchy 7. května 1939.

Básníkovy ostatky byly tajně převezeny do Prahy 1. října 1938 ještě před záborem Litoměřic. Pohřbu na pražském Vyšehradě se zúčastnily desítky tisíc lidí. Na pohřbu promluvil kanovník vyšehradské kapituly Msgre. Bohumil Stašek. Pro naše spoluobčany, kteří tehdy byli malými dětmi, to byl zážitek trvalý na celý život.

Na Svatovavřineckou pouť do Domažlic 14. srpna 1939 bylo vypraveno 29 zvláštních vlaků a velké množství autobusů.  Ke shromážděným poutníkům opět promluvil Msgre. Bohumil Stašek .

Spisovatel Jan Vrba si tehdy zapsal:“Desetitisíce lidí tak mohly slyšet snad nejvlastenečtější řeč, která kdy od probuzení národa z české kazatelny slétla“. Po skončení kázání se rozhostilo ticho a vzápětí celé shromáždění zpívalo národní hymnu. Neohrožená slova vyšehradského kanovníka pochopitelně neunikla pozornosti okupantů. Nedlouho po Vavřinecké pouti byl Msgre B. Stašek zatčen a do konce války vězněn v Dachau.

Poutě konané průběhem roku 1939 postupně získávaly charakter národních manifestací.
„Byly reakcí prostých lidí na okupaci. Celé jaro a léto 1939 bylo protkáno těmito demonstracemi, které vyvrcholily 28. října 1939, ….„Nacisté si uvědomovali nebezpečnost, která z těchto akcí mohla vyplynout“ popisoval historik Jan Němeček .

Protektorátní vláda, aby předešla střetům obyvatelstva s německou mocí při oslavách 28. října, tento den prohlásila za pracovní.

Již od časného rána 28. října 1939 vycházeli lidé za svých domovů s trikolórami na oděvu, aby tak připomenuli 21. výročí vzniku Československa. V Praze se na Václavském náměstí sešly desetitisíce, které provolávaly slávu Masarykovi, Benešovi a Československé republice. Česká protektorátní policie místo rozhánění demonstrace s demonstranty sympatizovala.

Němci nasadili na potlačení manifestací ozbrojené oddíly SS, k nimž se dobrovolně připojili pražští Němci a němečtí studenti. Gestapo je vybavilo revolvery. Zásah byl velice brutální, do davu se střílelo ostrými náboji. V Mezibranské ulici byl zastřelen pekařský dělník Václav Sedláček a v Žitné ulici postřelen medik Jan Opletal.

Nepokoje pokračovaly až do večerních hodin. Do ulic vyšlo celkem na 100 tisíc lidí, asi 400 lidí bylo zatčeno a 15 demonstrantů bylo vážně zraněno.

Výstřelem zraněný MUC. Jan Opletal byl operován na klinice prof. Arnolda Jiráska na Karlově náměstí Dne 11. 11. v 11:45 na následky střelné rány zemřel.

Jana Opletala již delší dobu sledovalo gestapo když na studentských schůzích vlastenecky vystupoval. Smrt Jana Opletala nebyla způsobena náhodně zabloudilou kulkou, ale byla to gestapem předem plánovaná vražda, kterou spáchal jeden z německých studentů.

Slavnostní pohřeb Jana Opletala se konal 15. 11. 1939 na Albertově za hrobového ticha a asistence české protektorátní policie. Při ukládání rakve do pohřebního auta zazněla národní hymna.Poté byla rakev převezena na nádraží a odeslána na Moravu do Janovy rodné obce Náklo.

Demonstrace, která následovala a které se zúčastnily tisíce lidí, se změnila v protest proti německé okupaci. Pozdější svědectví vedou k domněnce, že srážky s pořádkovými německými oddíly byly záměrně vyvolány gestapem, aby byly následně použity k brutálním zákrokům proti Čechům. Český národ měl být zastrašen, aby upustil od dalších protestů proti německé okupaci a pokračování v odbojové činnosti.

Den po pohřbu byl na mimořádné poradě v Berlín schválen plán  "Sonderaktion Prag vom

17. November 1939“. Hitler, který poradu řídil, na ní prohlásil  "15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud...Proto nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. ...Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit... Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí..."

V noci ze 16. na 17. listopadu němečtí pořádkoví policisté za přispění jednotek SS nekompromisně vykonali rozkaz německého vůdce. Natrvalo uzavřeli všech deset českých vysokých škol, 9 vedoucích představitelů vysokoškoláků v Ruzyni popravili, 1200 studentů zbili a odvlekli do koncentračních táborů Sachsenhausen a Oranienburg. Vše bez soudu!!! Bezodkladně , ještě tutéž noc, jako za stanného práva!

Po intervenci prezidenta Emila Háchy byli studenti postupně propouštěni z koncentráků domů, poslední v roce 1943. Nevrátilo se jich 36.

Zavření vysokých škol bylo prvním krokem germanizace českých zemí, následovalo rušení českých gymnázií a dalších středních škol. Pro český národ připravili němečtí okupanti týž osud jako postihl Židy. Kdo bude shledán vhodným poněmčení, bude poněmčen, kdo ne, …...odpovězte si sami!

Mezinárodní den studentstva byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně při příležitosti druhého výročí těchto událostí. To se stalo na zasedání Mezinárodní studentské rady, jehož se zúčastnili delegáti z 26 zemí Pojmenování 17. listopadu „Mezinárodní den studentstva“ musí být tomu datu navráceno!

Měli bychom si připomínat také 28. říjen 1939, který byl projevem vlastenectví a odvážného postoje národa proti ozbrojeným okupantům. Byly to události, které dokazují, že český národ nebyl zlomen Mnichovem ani otráven výpary z hnědého bahna 188 dnů Druhé republiky!

Připomínejme mladým nejen mučednictví, ale odvahu a hrdinství našich předků!

Otakar Mach

Prameny: iForum.cz, valka.cz, Chodské listy, BP Z. Kuželková

17. listopad - Mezinárodní den studentstva

…V noci ze 16.–17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání v řadách českého studentstva, a to nejen v Praze, ale i v Brně a Příbrami. Studenti zatčení v Praze byly internováni v bývalých Dělostřeleckých kasárnách v Praze–Ruzyni. Zde došlo i k popravě devíti představitelů studentských organizací.

Jmenovitě se jednalo o:

JUDr. Jaroslav Klíma – předseda Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě

JUC. Josef Adamec – jednatel Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě

JUDr. František Skorkovský – předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě

PhDr. Jan Weinert – předseda Svazu českého studentstva v Čechách

JUC. Bedřich Koula – jednatel Svazu českého studentstva v Čechách

Václav Šaffránek – zapisovatel Svazu českého studentstva v Čechách

MUC. Jan Černý – studentský aktivista

Ing. Marek Frauwirth – studentský aktivista

Doc. PhDr. Josef Matoušek – předseda studentského odboru výboru Národního souručenství.

Památník v prostoru Dělostřeleckých kasáren

V následujích dnech bylo 1200 studentů internováno v koncentračním táboře Sachsenhausen–Oranienburg. Většina z těchto studentů byla koncem roku 1942 propuštěna, poslední skupina opustila Sachsenhausen v lednu 1943. Z této skupiny 1200 studentů nepřežilo útrapy německých koncentráků 35.

Vysokoškolské objekty byly dány k dispozici gestapu, SS, wehrmachtu a německým vysokým školám. Některým českým studentům se podařilo před zatýkáním uprchnout přes Slovensko, Maďarsko a Balkán k naší zahraniční armádě, jako například Josefu Sommrovi, který bojoval na Středním východě a v Africe.

Ve Velké Británii došlo u příležitosti prvního výročí tragických událostí v Praze ke schůzi představitelů studentů 26 národů. Tato schůze, konající se v Caxton Hall v Londýně, přijala „Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu“, které je považováno za faktické vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva a ve kterém se mimo jiné praví:

„...My, studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva...“

„...Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás pouze dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu svým mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří trpí stále ve vězeních a koncentračních táborech, avšak též dnem, kdy si připomínáme a budeme stále připomínat ideály, pro něž tito studenti trpěli a stále trpí...“

„...My, kteří dnes s ostatní mládeží tvoříme jednotu, ucelenou frontu proti všem druhům fašismu a nesvobody, bez rozdílů politických, národnostních a náboženských, kteří se zbraní v ruce bojujeme na všech bojištích za svobodu svého lidu, skláníme se před oběťmi barbarského násilí, posíleni jejich příkladem vybojovat budoucím generacím lepší a spravedlivější budoucnost. 17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli...“

Tento text přečetl Opletalův přítel a jeden z organizátorů protestů u příležitosti oslav 28. října 1939 v Praze Lubor Zink.

https://www.valka.cz, výňatek z textu

Připravila red. ČNL

Poznámky

dle informací ČT, uveřejněných v pořadu Neznámí hrdinové – Pohnuté osudy a odvysílaném 26. 10. 2009, rodiče Václava Sedláčka žili až do sedmdesátých let v Ústí nad Labem.

Kde není Havlíčků…

Marek Řezanka

Přemýšlel jsem, jak zareagovat na dvousté výročí od narození Karla Havlíčka Borovského. Je pro mě symbolem ideálu žurnalistiky. Novinařiny nepodbízivé, neúplatné, s jasnou vizí a odvahou čelit těm největším tlakům.

Však si ho velmi považoval i T. G. Masaryk, který prohlásil: „Mně byl odjakživa blízký literární orgán politiky: noviny. I dnes bych byl asi novinářem, kdybych neměl jiné řemeslo… Co bych vám říkal o novinách! Denně se na ně zlobím; z toho sám vidím, jak je mám rád. Měli jsme dva velké novináře: Havlíčka a Nerudu; Neruda byl ovšem novinářem spíš nepřímo, fejetonistou a kulturním kronikářem. Z nich si můžete odvodit všechno, jak má dobrý novinář vypadat. Má být vzdělaný a dovedný; má umět pozorovat a hodnotit; nemá být k ničemu lhostejný, celý svět, celá přítomnost je jeho látkou. Být žurnalistou, to znamená pozorovat a poznávat současnost. Říkám pozorovat a poznávat: novinář, který všechno přeměřuje a stříhá podle lokte své politické partaje, jen káže nebo se hádá. To už lokálkář, který přesně popíše, co se stalo, dělá práci větší a poctivější. Ovšem že novinář dobrý musí mít charakter, musí si vydobýt svobody slova-svoboda, svoboda!...“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 114-115).

Masaryk navíc dodává, že existuje kritika a „kritika“: „Nemluvím proti kritice, naopak přeju si kritiky všech vad a omylů; jenomže ta kritika nemá být k dělání demagogie, ale k poučení a k nápravě. Potřebujeme kritiků vzdělaných a poctivých, kritiků, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 273-4).

Zaměříme-li se na soudobou českou novinařinu, převážně vidíme bohužel tu "partajnickou" a sem tam nějaké "lokálkáře". Tak si říkám, zda, kdyby stav dnešní české žurnalistiky T. G. Masaryk hodnotil, zda by nemluvil o „negativní deviaci“.

Borovský nám chybí.

Alespoň nám zanechal vodítko, jaké nároky bychom na novináře měli klást: Neměl by to být nikdo, kdo píše na zakázku či tak, jak po něm někdo mocný či bohatý žádá. Nikdo, kdo někoho křivě obviní bez důkazů a je ho schopen doslova uštvat k smrti. Nikdo, kdo měří dvojím metrem, jak se mu zrovna hodí. Nikdo, kdo nechce informovat a vzdělávat, ale udržovat ostatní ve tmě. Nikdo, kdo není připraven se bít za svou zem.

Havlíčkovský ideál staví na poznání, na faktech, na odvaze, na lásce ke své vlasti. Tedy na skutečných hodnotách – kdy toto slovo není prázdným – jak bychom u nás řekli, „vytunelovaným“, pojmem.  

Historikové zkoumali pouze archivní materiály, které svědčily o provinění Čechů na Němcích

Po listopadu 1989 byla problematice československo-německé věnována značná pozornost. Bohatě byl dotován průzkum českých archivu. Tito historikové však nezkoumali všechen relevantní materiál, ale pouze dokumenty svědčící o proviněních Čechu na Němcích. Mimo zájem badatelů stály také poznatky o tom, v jakém ovzduší došlo k odsunu německého obyvatelstva: byl to na předním místě strach z války a v důsledku toho pokračující poválečná válka proti válce. Svědčí o tom výzkumy veřejného mínění nejen v Československu, ale i v dalších šesti zemích Evropy a Severní Ameriky. Uvedená situace nemá být omluvou pro excesy při zacházení s německým obyvatelstvem po ukončení války, ale rozborem situace obyvatelstva, jež se mohlo jevit jako vítězné…

Předpokládaný obraz mstitele, který zahájil divoký odsun, dostává ve světle solidních výzkumu obrysy obrazu vítěze; v mnoha ohledech má tento vítěz rysy oběti: má strach z minulosti, obává se budoucnosti. V tomto ovzduší se udál odsun Němců. Transfer tří milionů Němců z Československa spolu s odsunem Němců z Polska, Slovinska a dalších zemí byl historicky umožněn pouze hrůzami, jež se udály za druhé světové války.

Z článku “Názory obyvatelstva po druhé světové válce na Německo a německý národ“, jeho autorkou byla doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc. Tato působila působila v Masarykově ústavu AV ČR, kde setrvala do roku 2009, nejprve ve funkci zástupkyně ředitele, později jako ředitelka.

Toužím pouze zničit Německo zcela a navždy jako vojenskou mocnost

Ve Spojených státech se objevily silné protiněmecké postoje. Norman Cousins, redaktor časopisu Saturday Review of Literature, volal po "hluboké nenávisti" vůči Němcům, která by umocnila boj proti nim. Tato rétorika zesílila ve chvíli, kdy se Rex Stout a Clifton Fadiman spolu s dalšími šestnácti významnými literáty spojili ve Válečné radě amerických spisovatelů, což bylo oddělení Úřadu pro válečné informace, zodpovědné za propagandu. Rada poskytla Úřadu válečných informací pomoc ve chvílích, kdy bylo třeba nasadit zručná literátská pera. Podlé Jamese Martina "někteří Fadimana považovali za jednoho z nejvýznamnějších germanofobů celé války, zatímco podle jiných názorů v této činnosti vynikali z Anglie například lord Vansittart nebo Američané jako Shirer, Kaufman, Quentin Reynolds, Walter Winchell, Ben Hecht, Rex Stout, Louis Nizer a Henry Morgenthau. Jejich jména by se však mohla počítat na stovky".

Termín "kolektivní vina", určený k použití na německý lid, vytvořil lord Robert Vansittart, tajemník premiérů Stanleyho Baldwina a Ramsaye McDonalda, poté sloužil jako stálý podtajemník ministerstva zahraničí až do roku 1937, kdy byl kvůli své otevřené gnmanofobii a nepřátelským postojům vůči stoupencům appeasementu

Odstaven na vedlejší kolej zdánlivým povýšením na „poradce ministerstva zahraničí“. (Objevují se náznaky, že už tehdy, nebo během války se podílel na činnosti výzvědných služeb; kanadský tisk o něm v roce 1945 psal jako o "mluvčím britské tajné služby".)

Pohledy na Hitlera a Německo byly v Británii poloviny třicátých let velmi rozporné a spory mezi těmito opačnými postoj i bývaly často velice ostré. Vlajkovou lodí proněmeckého tábora se stal deník Times, na jeho stránkách se objevovaly přímo prohitlerovské názory, zatímco Churchill, Vansittart a další prosazovali pevně protiněmeckou orientaci, varovali před nebezpečími, která představuje Hitler a vyhlídka na probouzející se vojenský avanturismus Německa. Vývoj událostí jim dal za pravdu, ale Vansittartovy argumenty šly mnohem dál, za nezbytnost porážky nacistického Německa. Žádal opatření, která rozhodně a natrvalo zabrání Německu znovu se vzepnout jako vojenská hrozba.

V roce 1940 byl Vansittart povýšen do šlechtického stavu a Horní sněmovnu používal jako pódium k navrhování krutých opatření proti Německu, jakmile válka skončí. Jeho názory byly tak nesmiřitelné, že extrémním verzím germanofóbie se začalo říkat "vansittartismus". Ve své knize Bones of Contention (Jablka sváru - vyšla těsně před koncem války, v březnu 1945) napsal: "Germáni jsou tak barbarští, že pro každého, kdo s nimi nemá osobní zkušenost, je to téměř nepochopitelné, a jsou to rození zákeřníci." To však nebyla jeho vlastní slova, citoval římského historika z prvního století Patercula. Uvedl také podobné výroky dalších antických historiků, filozofů a spisovatelů - Tacita, Seneky, Klaudiána, Nazaria, Ammiana, Marcellina, Ennodia, Quintiliana a Flavia Josefa.

10. března 1943, v Dolní sněmovně, při debatě o otázkách poválečného Německa, řekl: Nepřeji si Německo zničit. Toužím pouze... zničit Německo zcela a navždy jako vojenskou mocnost. A dále toužím... navždy ukončit veškeré domnělé nároky Němců, jejich intriky a snahu získat ekonomickou hegemonii v Evropě... Podvoluji se těmto nicotným výhradám a přivítám přežití Německa, avšak pouze pod jednou podmínkou, a to tou, že to bude zcela jiné Německo.

Češi by neměli zapomenout, že Čechy skutečně už patří k Německu, že Němci nikdy nestrpí odloučení

Právě z roku 1848 však pochází reakce Němců v záležitosti voleb do frankfurtského všeněmeckého sněmu: „Češi by neměli zapomenout, že Čechy skutečně už patří k Německu, že Němci nikdy nestrpí odloučení a že budou i bez nich volit do Frankfurtu.“4 Český politik František Palacký účast na volbách do Frankfurtu odmítl. Byl zastáncem setrvání českých zemí v Rakousku. Měl za sebou tehdy celý národ. Přední noviny Allgemeine Zeitung z Augšpurku přinesly „německou odpověď Slovanovi Palackému“: německý spolek by nemohl připustit odloučení Čech. „Kdyby byl vytvořen český stát, pak by Německo mělo ve svém těle kůl [podtrženo EB], který by mu přinesl smrt.“ Německý publicista Wagner zveřejnil svoji odpověď Palackému v libereckém týdeníku; uváděl, že „Němci mají historické právo na Čechy, poněvadž jsou jejich prapůvodními obyvateli“

***

2Tyto snahy se ovšem netýkaly jen Čechů, ale např. i Slovinců.

³ Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 16.

⁴ Klíma, Arnošt: Češi a Němci v revoluci 1848-1849, Praha 1994, s. 15. Uvedený citát pochází z práce Hanse Kudlicha, Rückblicke und Erinnerungen, Bd. I, Budweis 1926, s. 170.

Osud českého národa v německých záměrech (Od roku 1848 do druhé světové války), autorka Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.

Připravil Dr. O. Tuleškov

Následujme příklad Nitry - budujme pomník Genocidy Slovanů

Jiří Jaroš Nickelli, Společnost L.Svobody, Brno

Naši slovenští bratři  dosáhli primátu v naší  bývalé Československé republice. V Nitře postavili pomník Genocidy Slovanů, věnovaný datu 22. června 1941 - napadení SSSR hitlerovskými německým hordami. Tímto počinem  bratři Slováci realizovali resoluce všeslovanských sjezdů o slovanské genocidě v Praze a v Moskvě. Je to vysoce aktuální v době, kdy se hovoří ve světě pouze o holocaustu, a nedávno též o genocidě Arménů, byť schválené pouze některými státy - v první řadě Francií. To sice jsou naprosto správné postoje,ale nelze zmlčovat slovanskou genocidu.

V euroatlantickém prostoru totiž panuje  politický stav obluzení, jakoby slovanská genocida neexistovala. Tuto kardinální lež dějin vyvracejí samy reálie I. a II. světové války. Proto již 23. května roku 2015 v Moskvě, a poté 7.- 9. června roku 2018 v Praze, byly přijaty resoluce o slovanské genocidě a vztaženy logicky na největší protislovanský útok v dějinách - napadení SSSR  německými hitlerovci. U nás datum Genocidy Slovanů připomíná veřejně prozatím pouze Kalendář Klubu českého pohraničí. Je to skvělý počin,ale je to z hlediska vlasteneckých organizací málo. Vlastenecké organizace v tomto směru stále dlí v jakémsi dogmatickém spánku...

V českých zemích se genocida Slovanů neustále zamlčuje, stejně jako české oběti hitlerovské okupace. Hovoří se, a to kontroverzně, pouze o vyhlazení Lidic, kterému se přidávají nepřijatelné antihistorické konotace. Nejen, že se zapomíná na likvidaci desítek českých obcí v našich zemích - stejně tomu bylo na Slovensku, kde Telgárty, Klaky a Ostré Grůně bratří Slováků odpovídají našim Ploštinám, Prlovům, Životicím, Javoříčkům a dalším vyvražďovaným a likvidovaným obcím. Zapomíná se i na transporty a pochody smrti českých vězňů a na masové hroby, které jsou někdy doslova lživě a programově zločinně přičítány tzv. sudetským Němcům (!). Přes některé chvályhodné akce - jako například památeční pochody organizované paní Městeckou -  doposud vědomí o obrovské genocidě Slovanů neproniklo do mladších generací, což lze mimo jiné přičítat i záměrné "dějepisné genocidě" našeho školství.

Pro vybudování pomníku Genocidy Slovanů by se hodila podle mne Morava, a zejména Brno. Proč? Z Brna odcházely již v počáteční etapě okupace transporty rukojmí do koncentračního tábora Osvětim I. který byl jako kmenový tábor po celou válku plně obsazen minimálně 18ti-20ti tisíci československých vězňů. ( Viz  Bartek R. Osvětim I.byl především politický lágr, in: Perzekuce bez soudu. Cesta k vyhlazení Čechů,  ČSBS Praha 2006, str.94.). Brno by tak mohlo napravit řadu vážných hříchů, které doposud má v oblasti památníků německé okupace. Brno zničilo Památník tří odbojů na Hybešově třídě, doposud neinstalovalo pamětní desky velikánům  vojenského odboje, jako byli generál Svoboda nebo gen.justice dr.Ečer,a nemá ani pamětní desku obětem německého nacistu na Cejlu.

Podobně, jako byl ustaven Výbor pro pomník presidenta Beneše v Brně, je nutno organizovat takový Výbor pro postavení pomníku Genocidy Slovanů i v Brně. A dále prosadit lokalitu pomníku. Jako ideální se jeví areál pomníku sovětského Osvoboditele, nebo areál Kounicových kolejí. Je však třeba počítat se silným odporem úřadů,a ten je nutno zlomit - tak, jak se to zdařilo v případě zbudování pomník presidenta Beneše u Právnické fakulty. Je to podnět pro vlastenecké organizace primární důležitosti.

Rostislav Iščenko - Vedení Ruské federace se připravuje na válku a rozdělení Ukrajiny

29. 10. 2021 Janinna

Složitá vnitropolitická situace, která na Ukrajině nastala, se může stát důvodem pro vznik nového civilně-vojenského konfliktu uvnitř země, čehož přispěchají využít sousední státy…. Ve skutečnosti všichni sousedé Ukrajiny chápou, k čemu situace v této zemi vede, a chystají se vyhlásit územní nároky.

Ve vysílání internetového kanálu to řekl politolog Rostislav Iščenko, korespondent „PolitNavigator“. Podle Iščenka se přinejmenším Maďarsko, Polsko, Rusko a Rumunsko chystají vrátit své historické země, které jsou dnes součástí Ukrajiny.Rusko si podle politologa dobře uvědomuje, že Ukrajina se kvůli vnitřním rozporům může rozpadnout jako domeček z karet. Kyjev tak nemá schopnost vyřešit politický rozkol, který v zemi vyvolá novou občanskou válku. Maďarsko, Polsko a Rumunsko si nenechají ujít příležitost využít příležitosti a získat zpět své historické země, kterými jsou ukrajinská území….

„Když sleduji situaci v informačním prostoru, řekl bych, že jak Rusko, tak nejbližší sousedé Ukrajiny se připravují na to, že se události na Ukrajině vyvinou podle nejhoršího vojenského scénáře. A ne nutně podle scénáře války na Donbasu, protože Ukrajina má velmi pravděpodobný jiný scénář – jde o vnitřní občanskou válku na Ukrajině, které se Zelenskij snaží vyhnout zaváděním rozporů do vnějšího obvodu.  Ale nikdo neřekl, že vnitřní občanská válka na Ukrajině nevypukne dříve, než bude schopen vyprovokovat nějaký vážný konflikt na vnějším obvodu,“ řekl Iščenko.

„Vidím, že ruské vedení ve skutečnosti provádí informační a diplomatické přípravy na válku na Ukrajině. Ne na válku mezi Ruskem a Ukrajinou, ale na válku na Ukrajině, na kterou bude muset Rusko nějakým způsobem reagovat. Není nutné do toho zasahovat, ale nějak reagovat. Totéž se děje s našimi západními přáteli. Maďarsko jen tak hloupě nepřevádí vojska ze západních oblastí země na východní a soustřeďuje je na ukrajinské hranici… Maďaři mají určité závazky vůči svým Maďarům na Zakarpatí, kterým také rozdali maďarské pasy. A chápou, že tyto povinnosti budou muset být realizovány,“ dodal expert.

„Poláci chápou, že z polského Lvova nikam nepůjdou, protože svým obyvatelům vštípili, že Halič je Polsko, a budou muset nějakým způsobem zareagovat, a také soustřeďují vojáky… Rumunsko se dlouhodobě zaměřuje na ukrajinské a na moldavské hranice, má tam úderné skupiny. Už nemá s kým bojovat – s Maďary mají ohavné vztahy, ale oba jsou členy NATO a chápou, že jim nikdo nedovolí, aby si to teď řešili mezi sebou. To znamená, že Rumunsko má jeden úkol – vrátit jižní Besarábii a severní Bukovinu a pokud možno obsadit Moldavsko a nakreslit hranici podél Dněstru,“ řekl Iščenko. pokec24.cz

Tehdejší ministr zahraničí Zieleniec a jeho zástupce Vondra vypravovali o tom, jak dokument, návrh Česko-německé deklarace, drželi v tajnosti na svém vlastním ministerstvu, bez razítka a bez zapojení zaměstnanců.

Mezi úspěchy a plány do budoucna

Německo-české diskusní fórum po 20 letech a před příštím desetiletím

O víkendu se konalo v Praze Německo-české diskusní fórum. Tématem bylo přijetí Česko-německé deklarace před 20 lety.

Setkání začalo jednáním Koordinační rady. Zároveň byly poprvé uděleny novinářské ceny pro mladé novináře v několika kategoriích. V pondělí došlo na široké fórum s cílem na jedné straně ve třech kulatých stolech zhodnotit 20. výročí Česko-německé deklarace z roku 1997, ale také naplánovat budoucnost na dalších nejméně deset let. Na tak dlouho byla totiž nově dohodnuta podpora z rozpočtů obou zemí. Vedení převzali po krátkém přivítání spolupředsedové, spolkový ministr zemědělství Christian Schmidt a Libor Rouček, bývalý místopředseda Evropského parlamentu. Záštitu také převzal český premiér Bohuslav Sobotka. Poukázal na pozitivní vývoj česko-německých vztahů a všiml si z různých aspektů jednoho - vztahů s bývalými občany, vyhnanými sudetskými Němci. Potvrdil své dřívější prohlášení, že z historických důvodů považuje spojenectví mezi Čechy a sudetskými Němci za pozitivní impuls pro rozvoj Evropy (SDZ 21/2016). V následujícím programu se pak ukázalo, jak se počáteční výhrady obou stran snižovaly.

Zdroje Deklarace

Na prvním kulatém stole byl analyzován proces tvorby společného prohlášení. Diskusi moderoval Miroslav Kunštát. Účast se skládala z Rity Süssmuthové - bývalé předsedkyně Spolkového sněmu, Emilie Müllerové - bývalé poslankyně Evropského parlamentu a dlouholeté bavorské ministryně, Josefa Zieleniece - bývalého ministra zahraničí České republiky a Alexandra Vondry, který sloužil v různých funkcích v několika vládách a v diskusi o Deklaraci sehrál klíčovou roli. Zde se ukázalo, že ne každý věřil od samého počátku, že budou mít úspěch.

Tehdejší ministr zahraničí Zieleniec a jeho zástupce Vondra vypravovali o tom, jak dokument drželi v tajnosti na svém vlastním ministerstvu, bez razítka a bez zapojení zaměstnanců. Anekdotické byly také zkušenosti s bývalým premiérem Václavem Klausem, jehož dnešní shazující výroky v českých médiích měli čeští účastníci v čerstvé paměti. Süssmuthová vysvětlila rozhodovací mechanismy na německé straně, zejména týkající se Helmuta Kohla. Poté rostla úloha Bavorska, do té doby potlačená, řekla Emilia Müller.

Důležitou roli hrála také funkce Václava Havla, který zaujal pozici lidského přehodnocení vyhnání a je to stále velmi otevřené téma reflexe českého postoje.

Posledních 20 let

Druhý kulatý stůl poskytl přehled o různých fázích vývoje německo-českých diskusí od přijetí Deklarace před 20 lety. Debatu moderovali politolog Jacques Rupnik a Felix Kolmer, který podporuje usmíření po mnoho let. Jeho argumentační základna je ovlivněna pouze z části jeho zážitky z koncentračních a vyhlazovacích táborů. Od začátku přispěl k mnoha oblastem česko-německých vztahů. Zahrnutí obětí nacismu bylo podle Kolmera významným nástrojem vzájemného porozumění.

Poté diskutovali Antje Vollmerová - bývalá místopředsedkyně Spolkového sněmu, kníže Karel Schwarzenberg, který byl dvakrát ministrem zahraničí České republiky, Bernd Posselt - Panevropan, poslanec Evropského parlamentu v letech 1994 až 2014 a nyní spolkový předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) a mluvčí národnostních menšin, Rudolf Jindrák - bývalý velvyslanec ČR v Německu, pak náměstek ministra zahraničí a nyní poradce předsedy vlády. Tato debata ukázala, jak již existující deklarace a její interpretace získala svou vlastní dynamiku. Posselt velmi zřetelně zdůraznil, že sudetští Němci nezachytili text a také nebyli zapojeni do zpracování pro ně "existenciálních" otázek. Ale díky účasti v orgánech národnostních menšin by měla být vnímána jejich přirozená průkopnická role v procesu porozumění. Jindrák poukázal na současnou světovou politickou situaci a zmínil se o nebezpečí, které představují nové nacionalismy. Také Vollmerová vidí porozumění jako prostředek k řešení aktuálních globálních problémů.

Uvolněná atmosféra byla vidět v mnoha vtipných výrocích diskutujících, třeba když se Antje Vollmerová chtěla odlišit od Bernda Posselta, ale zjistila, že mají v tomto bodě výjimečně stejný názor. Kníže Schwarzenberg mluvil o "uvolnění křeče" a poukázal na nedávné zjištění veřejného mínění, které prokázalo, že Češi a sudetští Němci již nadále většinou odmítají považovat vyhnání za spravedlivé opatření. Nicméně je třeba pamatovat na to, že prohrál prezidentské volby, protože proti proudu připomněl zbavení práv a vyhnání Němců, což využil současný český prezident - Miloš Zeman.

Veřejné mínění dnes

O vývoji veřejného mínění v obou zemích a o úloze mládeže v rozvoji dvoustranných vztahů v evropském kontextu mluvili Kai-Olaf Lang - předseda Nadace pro vědu a politiku v Berlíně a Bettina Finzel - zástupkyně fóra mládeže. Informovali o vývoji této diskusní skupiny v posledních letech a projektových záměrech do nadcházejících let. Pak vědci, Pavel Fischer z Ústavu pro výzkum veřejného mínění STEM a Steffen de Sombre z Allensbach Institut, předložili své studium postojů veřejnosti k bilaterálním vztahům a k Evropě v obou zemích.

Novináři Lída Rakušanová a Daniel Brösser, který pracoval pro tiskovou agenturu DPA v Bratislavě a pro "Süddeutschen Zeitung" v České republice, komentovali výsledky. Vývoj veřejného mínění se stal viditelným, a má zásadní význam pro česko-německé vztahy. Stručně řečeno, prostor pro porozumění se rozšiřuje. Nicméně má mnoho Čechů kritický postoj k evropským přístupům, který se výrazně liší od prointegračního přístupu Němců, v důsledku německo-české historie. Oba novináři zdůraznili v této otázce roli médií. Konstatovali, že existuje jen málo mediálních mostů mezi oběma zeměmi a nadšení v médiích, které bylo viditelné v Německu po pádu komunismu, nyní zcela zmizelo. Rakušanová i Brößler ovládají oba jazyky proto nemohou být klamáni ve svém pozorování české-německých vztahů.

Na Karlově univerzitě

Na závěr tohoto setkání se všichni sešli v Karolinu ke svobodné komunikaci, po akademickém úvodu. Pod vedením prorektorky Lenky Rovné byly předány pozdravy českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a ministra pro Evropu německého ministerstva zahraničí, Michaela Rotha. Oba zaujali opatrně optimistické postoje v oblasti zahraničních vztahů. Hlavní řečník, bulharský vědec Ivan Krstev, připomenul, že v roce 1997, v němž byla Deklarace přijata, válka v Evropě ještě neskončila, a to na Balkáně. Zdůraznil, jako ostatní mluvčí předtím, že nacionalistická hnutí v Evropě jsou dnes velkým rizikem. Podtrhl to, co již bylo předtím jasně uvedeno.

Bernd Posselt již dopoledne varoval před sílícím nacionalismem a zdůraznil, že evropská integrace hraje velmi důležitou roli.

Jaroslav Šonka, Sudetendeutsche Zeitung, 3.2. 2017, str. 1

 Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf

Co o „našich“ Němcích řekl Masaryk?

 Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi – to by byla lepší politika než jejich pochybené úsilí nynější. Pochybuji ovšem, a počítám s tím, že jsou v těžké situaci; přiznávali, bohužel, pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti prvotními zdánlivými úspěchy; naši Němci stali se obětí falešného prolhaného rakušáctví a krátkozrakých Habsburků. Je psychologicky pochopitelné, že teď nemile nesou, že se tak osudně zklamali a že jsme měli a máme pravdu my. Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi.

Několik informací, které se týkají naší činnosti

Za úspěch můžeme považovat návštěvnost našich médiích. Celkově měsíčně se blíží ke 40 tisícům. Převážná většina návštěvníků je z republiky, další pak z řady jiných států, zejména ze Slovenska, USA, Kanady, Německa a Rakouska, dokonce i z Austrálie. Předpokládáme, že v této naší činnosti budeme s neztenčenou měrou pokračovat i v příštím roce.

Z určitých důvodů však budeme muset zčásti omezit vydávání našich brožurek. Budeme vycházet čtyřikrát ročně, tedy vždy po třech měsících, s mírně redukovaným počtem brožurek.

Co se nám nedaří? Zatím nemáme stálého překladatele z němčiny. Několik přeložených textů jsme letos získali. Ale je to velmi málo. Proto, prosíme, poohlédněte se mezi svými přáteli, známými, zda někdo z nich neumí německy a byl by ochotný nám několik článků za měsíc přeložit.

Informovanost z německé strany se značně změnila. Dosavadní snaha o co nejširší rozšíření projevů, pronesených na sjezdech tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, či na zasedáních Spolkového shromážděni SL, případně při dalších příležitostech, v tomto roce doznala zásadní změnu. Uvedeme jeden příklad. Dříve sjezdové projevy předních činitelů SL byly běžně k mání na domovských stránkách SL a stahovat je mohl každý, kdo uznal za vhodné, a to bez omezení. Letos nebylo možné je sehnat, jen krátké zmínky o některých z nich jsme našli.

Můžeme říci, že informační politika SL se zásadně změnila. Zprávy o jejich činnosti se přetěžko hledají a zpravidla nenacházejí. Samozřejmě stálým, i když v současnosti omezeným informačním zdrojem o činnosti SL, jsou noviny, Sudetenpost a Sudetendeutsche Zeitung. Informace lze také, i když ve velmi omezeném rozsahu, získat i v tiskovém orgánu Witikobundu, kterým je Witikobrief. Vychází čtvrtletně. Informace o SL nutně potřebujeme. Kdo můžete, pomožte. Děkujeme.

V zásilce, kterou během několika dní dostanete, může být přiložena i poštovní poukázka. Děkujeme všem za váš finanční příspěvek na rok 2022. Budeme se těšit na vaši obvyklou spolupráci i v příštím roce.

Přejeme vám hezké Vánoce, zdraví, spokojenost v roce 2022. ČNL

Redakce: J.Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 7.11.2021www.ceskenarodnilisty.cz email:vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz

FB: https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy-107618950706191/?modal=admin_todo_tour